Když jsem se pochlubil známým, že jedeme na Ukrajinu na kolech, s devítiletými ratolestmi a budeme spát na divoko pod stanem, jedni si ťukali na čelo, druzí to běželi rychle rozmlouvat, že nás tam podřežou a ti vyčuranější si přišli něco půjčit.
Vše proběhlo v naprosté spokojenosti. Noční přesun vlakem do Košic. První kilometry na kolech a překročení Ukrajinské hranice. Chlapci se adaptovali velmi dobře a denně ujeli na těžko s báglama 60-98 km. A to tak, že s véééééélmi dobrou náladou.
Nikterak jsme se nehonili ale ty dávky km jsme fakt denně dávali. Po trase Michalovce- Užhorod – Mukačevo – Chust a pak do hor Mižhirija – Sinevir – Nikola Šuhaj – Koločava a po horách přes Volovec zpět.
Nádherná příroda. Siněvirský pereval jsme jeli snad půl dne, ale pak to stálo za to.
Nikdo nám nic neudělal. Všichni ti skvělí lidičkové si povídali, zajímali se o nás, hostili a byli prostě príma. Ukrajina nemá chybu a je určitě hodna návštěvy. Jen ale rychle neboť se to tam příliš rychle začíná podobat Evropě se vším c k tomu patří.
DENíK VÝPRAVY
14. 8. 2005 – neděle
50 km
Výprava vlastně začala už včera, kdy jsme se synky v Plzni naložili kola do vlaku a odjeli směr Praha. Tam jsme na kola navěsili brašny a abychom ukrátili zbývající čas do odjezdurychlíku do Košic, jedeme kolmo na Staromák, kde se syni kochají večerním orlojem mezi davem turistů.
Na nádraží se pak setkáváme s rakovnickou částí výpravy, kupujeme piva, rum a nějaké ty bagety a jsme připraveni vzdorovat nástrahám východu.
Cesta díky rumu příjemně uběhla. V deset ráno nás sprievodca (pro méně jazykově zdatné – slovenský průvodčí) vyhnal z lůžek a už nás vítají Košice. Vzápětí jsme chytli vlak do Michalovců (kola vzali bez problémů) a odtud to bylo na čáru pouhých 33 km. Ty jsme zdolali jako nic, překvapivě v pohodě překonali hranici (tam i vyměnili peníze) a po průjezdu Užhorodem jsme zabivakovali ve stanech hned vedle silnice – ovšem maskováni hustým houštím a keři. Popili jsme Lvovskoje (místní pivo) a zalezli. Je zima.
15. 8. 2005 – pondělí
52 km
Ráno jsme vsávali pozdě – asi v 9:30 a než jsme sbalili, uvařili číňanku (rozumějte čínskou nudlovou polévku) se zbytky včera zakoupených ukrajinských uzenin, bylo půl dvanácté. Pak už směr Mukačevo, po cestě pár piv (synci pijou ukrajinské nealko a docela si libují). Prohlédli jsme si Mukačevo, na náměstí popili (opět po roce) „čapóvanoje pívo“, prostě pohoda. I počasí přeje.
V místním bazaru – tj. tržnici – se zastavujeme koupit ovoce a když už jsme tam, v místní hospůdce se občerstvujeme. Po následném ujetí zjišťujeme, že jsme v ní zapomněli hned troje cyklistické rukavice – včetně mne 🙁
Cesta přes místní vesničky příjemně ubíhá, zpestřil ji snad jenom
Michalovo pád – a jak na potvoru do odpadního produktu místních krav. Ještě dneska o tom nesmím mluvit.. Večeříme v pohodové zahradní restauraci, parádní polívka i šašlik.
Už skoro za šera stavíme stany v krásným jabloňovým háji u obce „Záluží“. Oboloně jsou vypitý, jdeme spát. Oba Michalové pod širák – zlákala je romantika – aspoň bude ve stanu víc místa.
16. 8. 2005 – úterý
65 km
Ráno vstáváme v sadu, balíme a vyrážíme na trasu. Jedeme pře Zavidov, Záluží, Iršavu. Cestou narážíme na potok a pácháme hygienu – už byla zapotřebí. Ptáme se na cestu a domorodci nás posílají do Mižhirje přes Chust. A my trubky se necháváme nachytat. Cesta
mnohem delší, ale všechno špatné pro něco dobré. 11 km před Chustem se zastavujeme v hospodě na šašlik a ukrutně se rozprší. Ale děsně. Skoro dvě hodiny jsme drželi a když to pořád nevypadalo na změnu, navlíkli jsme poncha (já to moje věnoval Michalovi, protože jsem u něj v báglu neobjevil pláštěnku a tupě jsem se domníval, že ji zapomněl doma). Čtyři pětiny výpravy tedy v nepromokavých oděvech a jedna pětina v tričku jsme v totálním lijáku dojeli do Chustu. Cestou jsme potkali stopujícího
českého řidiče, kterému úkáčka zcizili kamion a vracel se do civilizace, podarovali ho padesáti hřivnama (byl úplně na mizině) a za chvíli už jsme měli pod kolama Chustský asfalt.
Našli jsme hotel – dva pokoje za 98 hřiven. Akorát voda netekla – havárie potrubí – ale té jsme koneckonců měli ten den už plné zuby.
Zaskočili jsme do hospy, popili piv a vodky a po návratu na hotel jsme vyslyšeli prosby synů a zanechali je hrát karty na pokoji. My odkráčeli do obchodu pro flašku vodky a „moróženoje“ pro „děžúrné“ na našem patře hotelu. Klepli jsme si jí hezkou..
17. 8. 2005 – středa
18 km – ale brutálních 🙂
+ 60 km vozem
Ráno jme vstali s bolavou hlavou, koupili salám, sýr, chleba, jogurty a džus, pojedli v parku a pak oslovili první dodávku na místní ploščadi. Chvilku jsme smlouvali, ale řidič pak nacpal našich pět kol dovnitř a za 250 hřiven nás odvezl do Mižgirje. Sice 60 km, ale docela hutných. Na kole bychom si mákli. V Mižgirské
hospodě narážíme na Němce Michaela, který taky brázdil Ukrajinu kolmo a byl evidentně potěšen, že vidí nějakého trochu západnějšího Evropana.
Vyrazili jsme do Siněviru. Třináct a půl kilometru brutálního stoupání – 480 výškových metrů. Prostě, jak říkají Ukrajinci, „siněvirskyj pereval“. Když už jsme ani nedoufali, přišel sjezd – a opět drsný – až do Siněviru. Tam se ubytováváme v turbáze a překvapivě opět potkáváme Němečka Michaela. Povedlo se nám zmermomocnit místní kuchařky v jídelně, která patřila k turbáze, a ty udělaly čaj, boršč, chleba a sýr. Moc se jim sice nechtělo, argumentovali, že už je pozdě a jdou domů, ale když jsme jim vysvětlili, že málčiky jsou golodny, podlehly síle argumentů 🙂
Večer jsme pak dali jedno Lvovskoje (klasický litr) a zalezli.
18. 8. 2005 – čtvrtek
91 km
Ráno jsme v 8:30 posnídali v jídelně domluvenou snídani – netradiční kombinaci karbanátku s kolínkama – a pak si už zase sbalili věci do brašen.
Pak jsme se domluvili na rozdělení výpravy: Jirka spolu se svým Michalem a mým Kubou vyrážejí do Volovce, já se svým Michalem razíme nejprve do Koločavy. Zatímco první část výpravy bezproblémově za pěkného počasí dobývá Volovec (cca 50 km), kde obsazuje pokoj a následně i restaurant, my to měli náročnější.
Začínáme tím, že u bodrých již našich známých kuchařek necháváme brašny a nalehko jedeme Koločavě vstříc. Neuvěřitelné – skoro jsme letěli. Dojíždíme a zastavujeme u známých míst: kostel sv. Ducha v Horbu, známé krámky s vodkou.. Dojíždíme do hospody k Natálce a Valeriovi. Od minulého roku tu přibyla cedule v češtině: „Četnická hospoda“. Dal jsem Valeriovi nějaký fotky, co jsme u nich pořídili loni – na tu pařbu si vzpomněl 🙂 Dali jsme si u něj boršč a pelmeně – fakt je dělá výborný.
Pak jsme se ještě podívali do centrální Koločavy a už šlapeme do Něgrovce. Slíbil jsem loni Vasilovi, že má u mě fotky. Se zpožděním, ale přece, mu je vezu.
U Vasila byla doma pouze babka s dětmi – velice srdečná a usměvavá. Nejdřív netušila, kdo že to jsem, ale když jsem jí vysvětlil, že jsem ten inostránec, co u ní spal na zahradě v paljatke a ukázal jí fotky,
radost a poplácávání nebrala konce.. I mlíko od krávy do PETky nám darovala..
Pak jsme si vyzvedli brašny u kuchařek a zdoláváme siněvirskij pereval z druhé strany (naštěstí z druhé – kratší strany). Následoval sjezd do Mižgirje – to co jsme včera stoupali čtyři hodiny dnes máme ujeto překvapivě za 20 minut. Tam se občerstvujeme nanuky a začíná pršet. Asi tři čtvrtě hoďky čekáme, jestli se to nezlepší, ale nevypadá to. Tak nasazujeme poncha a jedeme. Třicet pět kilometrů v hustým dešti. Hodně nepříjemná cesta. Cestou potkáváme spoustu Čechů na kolech. Jezdí po Ukrajině nalehko a mají doprovodný autobus. Zakotvili jsme u nich v tábořišti v Podobovci – podarovali nás čajem a polévkou – úžasně to bodlo. Kdyby tyhle řádky někdo z vás četl, ještě jednou moc díky.
Pak už „jen“ šestnáct kiláků (už jenom poprchává) a jsme ve Volovci. Taky už je tma jako v pytli. Ve Volovci máme naprosto úžasný, fantastický hotel za 30 (!!) hřiven (15 !! pro málčiky). Horká sprcha, suchý věci, segedýn, pár piv a vodek v blízkém baru Mandarin.. a teď hrajeme u nás na pokoji ferbla.
Michal je fakt borec. 91 km natěžko a ještě v dešti – v osmi letech, klobouk dolů..
19. 8. 2005 – pátek
70 km
Ráno jsme opustili luxusní volovecký hotel, koupili dvě štangle salámu, sýr, chleba a sladé rohlíky, pojedli a vydali se na cestu. Počasí báječné, krajina jakbysmet a i cesta byla skvělá – sem tam mírný pereval a pak kilometry sjezdu.
Dojeli jsme až 30 km za Poljanu. Cestou jsem píchnul zadní kolo – první defekt výpravy, nepočítám-li Kubovo zadní brzdu, která dneska taky odešla.
V magazínu jsme nakoupili tři Oboloně a utábořili se v lese, 30 km od Užhorodu. Michal uvařil, vypili jsme pivo a teď jsme v peří.
20. 8. 2005 – sobota
47 km
Ráno klasické balení a protože už nemáme jídlo ani pití, šlapeme do pedálů, abychom objevili nějaký
magazín. Po pár kilometrech to klaplo. Pojedli jsme do sytosti a pokračovali směr Užhorod. Cestu lehce narušil snad jen Michalův pád do potoka. Vlastně i krav na silnicích bylo dneska nějak víc..
V Užhorodu jsme prošmejdili město a zasedli na oběd – výborné steaky. Pak jsme za poslední hřivny zakoupili vodky a tři kartóny Marlborek – krabička tu stojí 20 Kč.
To se neukázalo jako nejšťastnější. Za tři kilometry, když jsme dojeli na hranici, jsme zjistili, že na slovenské celnici je nutné pro každý převážený karton cigaret vyplnit jednotnou celní deklaraci (formulář prodávají za 20 Sk), přičemž lze dovézt 1 karton na osobu – jeden jsme teda museli zatlouct 🙂 Ale hlavně bylo potřeba vystát děsnou frontu. Vodka překvapivě nevadí.
S vjezdem na Slovensko se rapidně zlepšil stav asfaltu a my si to šinuli po stejný cestě co před týdnem na Michalovce. Zakotvili jsme na poli, asi 15 km před nimi a strávili tam příjemnou poklidnou noc. Akorát se nějak dramaticky ochladilo.
21. 8. 2005 – neděle
18 km
Ráno tradičně balíme – dnes naposled – a jedeme do Michalovců. Tam skoro vzápětí chytáme vlak a přesouváme se do Košic. Projíždíme je na kolech – je to moc hezké město. Hlavně náměstí a okolí nemá chybu.
No a pak už nástup do rychlíku do Prahy a celá výprava je úspěšně za námi.
