No a jak to bylo domluveno už z minulého roku, na závěr cyklistické sezony jedeme tedy na Mallorcu. Zdolat vysoké hory, ochutnat místní kuchyni a pamatovat, dle slov strýčka Bohumila, že bez jisté opilosti, nelze v Evropě přežít. Za pravdu tomuto literárnímu velikánovi jsme dali nejednou. Naši tradiční sestavu totiž doplnili ještě vybraní jedinci cyklistického teamu restaurace Hájenka. A ti se s tím rozhodně nemažou, neb mají pravidelný trénink
Snad ani nebudu komentovat přesun na tento Baleárský ostrov, kde všude na pobřeží uslyšíš brilantní němčinu s notně opilým akcentem. Důležité ale je , že jsme dorazili v plném počtu, zapůjčili kola, poveselili se a druhý den hned za ranního kuropění vyrazili vstříc zážitkům příštím.
Projeli jsme pouze část tohoto ostrova a poznali, že je nanejvýš nutné ihned se vzdálit od pobřeží, kde snad všichni němečkové již od časných ranních hodin konzumují kořalku a tančí jako před koncem světa.
Jakmile jsme ujeli cca 3 km od pobřeží, vždy se před námi rozprostřela zajímavá krajina, protkaná báječnou sítí silniček a cyklostezek. Prostě úplně jiný svět o kterém ti pobřežní veselí rekreanti nemají snad ani potuchy. A to je dobře. Jedinou vadou na kráse snad byly jen všudypřítomné ostny a trny všemožných tvarů a délek, které na naši výpravu čekaly za každým rohem, kdykoliv jsme sjeli z asfaltu. No pěkně jsme si zapíchali. Pája dokonce první den zvládnul čtyři čísla.
Za těch pět dní jsme ujeli 340 km na kole. A nějaký ten kiláček v autě. To jsme si totiž půjčili, neboť jsme zjistili, že asi nebudeme schopni celý ostrov a to hlavně hory, projet na kole. Je to fakt štreka. Chtělo by to alespoň čtrnáct dnů. No snad příště.
Poslední den začalo lehce pršet a tak opouštíme tento krásný, leč velmi turistický ostrov s docela lehkým srdcem. Tak ahoj
