Rok se sešel s rokem a na svazu jsme tentokrát pořešili otázku kam letos. Jelikož fakt, že Hraboš překročil čtyřicítku před drahnou dobou a Pája s Tomášem na ni dosáhnou letos, byl neoddiskutovatelný, rozhodlo se, že nebudeme spát pod širákem, ale využijeme všech výdobytků civilizace, včetně automobilů, teplé sprchy, měkké postele a podobného luxusu.
Aby někdo nemohl říci, že na to na svazu jebeme, začali jsme na tom dělat s předstihem.
Někdo navrhl, že když už pojedeme na lehko, tak klidně můžeme jezdit třeba po Krkonošich. Šest piv na schůzi a záchvat furianství udělaly své. Možná i fakt že čas odjezdu byl ještě daleko. Pak už nešlo couvnout. Snad jen ty Krkonoše nějak snížit.
A tak jsme sehnali projekt krkonošských dlouhých sjezdů od přítele Martina Raufera z Cykloturistiky. Radost nad tím, že pojedeme nahoru lanovkou a pak se budeme kochat dlouhým sjezdem a výhledy do údolí byla nezměrná. Následující dny měly ukázat, jak bláhové to bylo očekávání.
Přípravy probíhaly v klasickém duchu. Vždyť to byl snad 16. ročník kol, tak co řešit.
Jen snad Jaromír, který se k nám rozhodl po loňské Elbě přidat, neunesl napětí okamžiku a snůšku překážek a suše oznámil den před odjezdem že není malé dítě a že na to jebe. Inu je to potřeba brát jako fakt. Jeho chyba. Společně s Jaromírem vypadlo také jedno auto s kterým se počítalo a tak bylo nutno přepracovat celý itinerář.
Takže Pája s Hrabošem se mohli rozloučit s výšlapem na Medvědín, který plánovali před příjezdem Tomáše s Jaromírem. Ale protože fakt nejsme malé děti a svaz stojí za námi, proběhly akční změny. Pojedeme ve třech a počkáme na Tomáše až ho Krušovický pivovar přestane potřebovat. O tom není sporu.
