A jsou to veselí chlapíci tihle jordánci řeknu vám. Přátelé, zrovna tak jako my.
Jelikož je konečně po daních a sociálka se dává až za měsíc, rozhodli jsme se pobýt pár dnů v prosluněném Jordánsku. Letošní zima byla taková nějaká naprd. Jeden se stěhoval, druhý měnil zaměstnání, třetí usiloval o play-off v prestižní soutěži a čtvrtému se samotnému nechtělo. Nezbývalo, než přečkat zimu v těchto končinách. První zima v Čechách po 15ti letech. No, už to víckrát neudělám. Vyhodil jsem si plotýnku tak, že jsem měsíc hekal, potom dostal chřipku, že jsem jen koulel očima a i to mi působilo značné potíže a nezbývalo, než se upínat k jaru. A tak jsem se zařekl , že už to, dá-li Bůh, víckrát neudělám. Zima se má trávit v úplně jiné destinaci než jsou Čechy. Byť tuto zemi nesmírně miluji.
Den D nastal. Najednou ze mě vše spadlo a na letišti Václava Havla byl opět plně připraven k dalšímu dobrodružství. Oblíbenou sestavu starých pohodářů s Jendou, Pájou a mou maličkostí, měl doplnit ještě Tomáš. Ten ale ke smutku všech ostatních nestihl srovnat pracovní a sportovní záležitosti a tak odlétáme jen ve třech. Tradičně již zahajujeme akci v skromném letištním salonku Master card , který dnes zeje prázdnotou. A tak okupujeme pohodlná sedadla, konzumujeme, občerstvujeme se, pokukujeme po letadlech a dobrou vůli spolu máme. V letadle totiž dostaneme velký kulový. (no nakonec jsme si pár těch lahví vína přeci jen koupili)
Jelikož jsem se drahnou dobu válel v posteli, měl jsem spoustu času prostudovat materiály, tipy na cestu a vůbec se tak nějak teoreticky připravit. A bylo to dobře. Vše šlo ráz na ráz.
Vychechtaní vystupujeme v Ammánu, který nás překvapil teplotou 16°. No je to přeci jen dost vysoko cca 800 m.n.m. Počítáme, že u Mrtvého moře, které je asi v -380n.m by teda mohlo být okolo 28°. Hele, nakonec tam byl 30 a dole v Aqabě 34. To jsme ale nemohli tušit že?
Snadno nacházíme půjčovnu osobních automobilů a jdeme hned na řadu. „Chlapci, nemám auto, co jste si objednali. Včera s ním bourali“, dí hoch, co to má na starosti. Trochu s tím počítám, a v duchu si mnu ruce neb nejbližší lepší auto, co mají v nabídce je statné SUV Toyota Prado. Nu nebylo tomu tak. Odkudsi vyštrachal Kiu Cerato. Sice funglovku, ale tak trochu nudné auto. Zvyklí na naše velkoobjemové stroje a SUV, děláme ksichty a nechceme a…..No nakonec tedy hoch přihodil ještě jednoho řidiče zdarma a wifi na celých 14 dnů také zdarma.
Musím uznat, že pro naše potřeby bylo auto ideální. Po hodině zkoušení různých adaptérů stejně opouštíme letiště bez wifiny, ale s příslibem, že nám zítra zavolá a adaptér dodá. No, slibem nezarmoutíš. A jelikož se stmívá, koukáme vypadnout co nejdřív do křesťanské obce Madaba, kde hodláme přenocovat, poveselit se a ráno směnit USD za jordánské dináry, abychom se v Hašímovském království dobře měli.
Auto mám v ruce natotata. Střelhbitě si i zvykám na úplně jiný styl jízdy než v předposrané a přeregulované Evropě. Plná čára je jen doporučující, blinkry nahradí klakson a vše korunuje zdravý rozum. Předjíždím jen když vidím, jsem ohleduplný, v jednosměrce v protisměru se s klukama nějak vyhneme a srovnáme, na dálnici úsměv při fotečce z radaru. No doufám, že na konci cesty nedostaneme úhledný balíček fotografií s číslem účtu za honorář. Jinak ale naprostá pohoda. Hotýlek jak malovaný, opulentní večeře při svíčkách (protože vypnuli proud) a vedle v baráku obchod s chlastem. Nekřesťanské ceny v jediné křesťanské enklávě obklopené machomedány. Tak ochutnáváme jen trocha místního piva Petra a trestáme zásoby slivovic z domova. Hlavně ta Cipísova s medem chutná náramně. Dobrou.
No a ráno šupky dupky na snídani, která je v ceně. Trocha luxusu v podobě jemného protahování a už zaměřujeme banku, kde provedeme výměnu. Vše jde jak na drátkách. Opouštíme Madabu a směřujeme na horu Nebo, kam dovedl Mojžíš po čtyřicetiletém putování své Izraelity, ukázal jim zaslíbenou zemi a zemřel. Fotíme, čumíme na Jericho, jeruzalémskou Olivetskou horu a Kumrán v židovské zemi. Navštívíme kostelíček fotíme se u světoznámého kříže a odjíždíme do města Jerash, které je známo nejucelenějšími římskými vykopávkami. Cestou stavíme u vykuka koupit jahody, ukecáváme cenu, konzumujeme a těšíme se na ty vykopávky. Kam prý se hrabou Pompeje. Nekecali. Jedeme furt z kopce a začíná být už příjemné teplíčko. V Jerashi skočíme na byt, necháme tu kufry a jelikož máme hlad, tak si něco dáme. No to jsou příjemní lidé. S kým se potkáme, tak je vychechtaný, mává na nás, usmívá se a welcome to Jordan. Chci třeba zaparkovat u hospody. Není místo, jen týpek tu má židli, jak u nás bodří trhovci. Najíždím mu tam a chci se dohodnout, že si dáme jen kebab sebou a padáme. Aniž stačím cokoliv říct, strejda vyskakuje, dává židli na stranu a zas welcome. Jasně kluci, zaparkujte, dejte si něco dobrýho a já tu židli sem pak zas dám. Pohoda. A tak za chvíli vycouvávám, směju se na něj, on mává, vychechtanej. Jak u nás na náměstí při trhách ne?
A už se hrneme na památky. Parking? Free cizinče. Vstupné taky free neb máme Jordan Pass a ten zde platí. Ukazuji mu to v mobilu a jasně, jasně. Vítej a užívej. Ty jo, to jsou panoramata. Zachovalý hippodrom, forum, chrámy, divadla,… Úžasná atmosféra. Korzujeme, fotíme a vzpomínáme na kosnoucí soudruhy doma v Šalandě.
Když už jsme se nabažili římských památek, dáváme si mačkaný juice z granátových jablek a odcházíme shánět chlast a něco k večeři. Bydlíme totiž ve fungl novém apartmánu, kde sice máme kuchyňku, ale nic v ledničce. Nic alkoholického jsme pro dnešek neobjevili a tak musíme vzít zavděk nealko pivem a trochou té slivovice z domu, kterou jsme na terase apartmánu, s jedinečným výhledem na město, zdatně zdolali. Přikusujíc místní speciality. Úžasná atmosféra. Moc se nám tu líbí.
Ráno se loučíme s milým majitelem, děkování úsměvy, a přijeďte zas chlapi. Nasedáme do vozu a po místních spojovačkách se dostáváme na výpadovku na hrad Ajloun, který vystavěl Saladínův generál a na který jsou místňáci dost pyšní. Ona si tady historie celkem zařádila. Krajem šel Mojžíšův lid, Královna ze Sáby, Ježíš Kristus, Římané, nespočet kupeckých karavan z Aqaby do Damašku, z Keraku tu řádil Renaud de Chatillon, kterého krotil Balduin IV, král jeruzalémský a nakonec sťal samotný Saladin, za přihlížení posledního jeruzalémského krále Guy de Luisignon, který pak šťastně založil kyperské království. Richard Lví srdce a v neposlední řadě i Lawrence z Arábie. Jemuž můžeme být vděční za sjednocení Saudské Arábie. Ten se obzvlášť povedl. Ale každý ho tu zná a je po něm pojmenováno hocičo.
Míjí nás tryskem na koni asi 16letý chlapec. Žasneme nad tou nezvyklou podívanou a zakupujeme několik kousků báječných pomerančů. Jsme v úrodné krajině plné zeleně a lesů, jordánské zahradě. Pěstuje se toho tady habakuk a hned na tržnici prodává. Dozrálé, čerstvé, šťavnaté…hm…
Ostřížímu zraku bdělého úředníka Páji neunikne obchod s chlastem na samém konci obce Ajloun, když ostatní už zírají na monumentální hrad. A tak nadšeně stavíme a kupujeme trochu píva, nějaké vínko a žejdlík whisky do zásoby, protože co kdyby. Nějaké živé šachové figurky na nás čumí ze zastávky úzkými průzory, jak v kraťasech a tílkách k autu táhneme množství cinkajících igelitek. Tak jim zamáváme a jedeme na hrad. Následuje prohlídka, natáčení žertovných videí a koupě péra na hlavu, které bude držet kafíju (šátek palestina). V poušti naprosto nezbytná záležitost. To budou beduíni koukat. Stánkaři nejsou vůbec dotěrní. „Chceš kafe?“ Nechci. Tak ne“ A to je celé. Žádné tahání za rukáv, vlezlost, křik, jako v severní Africe. Prostě tady tu noblesu má v sobě i stánkový prodavač kávy. Jordánci prostě nejsou žádní šupáci. Alebrž kultivovaný, milý, vstřícný a pohostinný národ.
Zamáváme klukům z ochranky, kteří nám ukazují při couvání a mažeme dál. Čeká nás totiž další naprosto jedinečné místo, jež druhé na celém světě nenajdete. Nic menšího než místo křtu Ježíše Krista, Janem Křtitelem, v Jordánu. A vedle je místo vystoupení proroka Eliáše na nebesa. To je co?
Chceme projet autem až k Jordánu. Ale ouha. Velitel vojenské patroly nám vlídně, leč nekompromisně sdělí, že dál nelze. Jen organizovaným shuttle busem. A tak zastavujeme na parkovišti a zjišťujeme, že na tuto atrakci se náš Jordan Pass nevztahuje. Museli bychom mít dražší. No nic hoši. Už tu začínáte chytat moresy od sousedů co? Není divu. Izraelská hranice prochází středem Jordánu. To co my, si ale řekne každý. „Když už tu jednou jsem…..“. A tak nasedáme do busu a přesunujeme se těch 500 m přes Check point. Na parkoviště nám dá průvodce a řidič rozchod a máme si zajít koupit nějaké suvenýry a za půl hodiny sraz tady. No to víš, že jo. Na to už ti pečem strejdo. Vydáváme se sami po chodníčku k Jordánu na místo křtu. Co bys nám asi nového mohl o tomto říct. Mám nastudováno a tak soukmenovcům přibližuji biblický příběh o křtu, který se zde udál, průjezd krále Heroda a následné odvlečení Jana Křtitele na blízký hrad Mukawir, přes svůdný tanec Salome, její přání a Janův skon. Strháváme i notnou část skupiny a tak jsme za chvíli zase všichni. Fotíme, mudrujeme, čumíme do Izraele přes vodu. Neodolal jsem a sobě a Honzovi udělal křížek na čelo posvátnou vodou z Jordánu. Naproti tam Židi dokonce skáčou šipky. Zapřísáhlý ateista Pája se odmítá smočit a smít ze sebe všechny hříchy mládí J
No a my očištění a znovuzrození prcháme s davem, nasedáme do autobusu a poté do našeho vozu a odjíždíme na hotel. Čeká nás totiž koupel v Mrtvém moři.
Ubytováváme se v takové sterilní čtyřhvězdě. Má však vlastní pláž. Nicméně jak Dead Sea ustupuje a vysychá, vozí tam koupáníchtivé hosty minibus tam a prosolené a od léčivého bláta zmazané zase zpět.
Nastávají obvyklé radovánky, známé z tiskovin. Nemůžeš plavat, nepotopíš se (ani ramena ne) A tak skotačíme, uvolňujeme se a je nám fajn. Sděluji chlapcům, že prý se nemá do mrtvého moře prdět, ale nikdo neřekl jasně proč. Zvídavý vědec Jenda se rozhodl té záhadě přijít na kloub a porušil pravidlo. No teď už víme, proč se to nemá. Stačil taktak vylézt na břeh. Po chvíli se vrátil štíhlý, že jsme mu až záviděli. Žádné nafouklé bříško.
Trocha bahna, sprchánek a hle… Už se řítí minibus. Na hotelu se rozhodneme dát jedničku u bazénu. Došlo točené chlapi. No ty vole. Tak dej alespoň plechovku. Studená, chutná a tak to točím. Když jsme se osvěžili a pomudrovali, sděluji pikolovi číslo pokoje a ať přinese účet. Kdepak holenku jen cash. Šef to nařídil. No ty vole. Čtyřhvězda. A jelikož jsem muž s brašnou, hotovosti v plavkách nemaje, odebírám se na pokoj. Celou dobu mě stopuje onen pikola, abych snad z hotelu uprostřed pustiny nezmizel. Platím a odcházím středem, žádné dýško. Zjišťujeme, že nemáme už třikrát urgovanou přistýlku. Tak po čtvrtý. Za půl hodiny dorazí burš s postelí a domáhá se dýška. Táhni dobytku, za co?
Stejný postup na večeři. Dáme jídlo, po lahvince a pomalu odcházíme na pokoj, kde se nám už vychladili lahváče. Za chvíli telefon. Zaplať. Připiš k účtu, zaplatím zítra. Nelze. Šéf zakázal. A tak opět beru brášňu a přes celý hotel jdu za všechny zaplatit. Holky, co je to za pořádek, to jste luxusní hotel?!! My za to nemůžeme to manažer hotelu. No asi bydlí za Jordánem. A ještě jedna perlička od tohohle Hujera. Hodinu před Check-outem telefon z recepce, že za hodinu bude zvonit. Je odměněn huronským smíchem a zaklapnutým telefonem, protože to nevymyslíš. Jméno hotelu je Ramada resort, kdyby to někoho zajímalo. Fakt bacha. Velký, neosobní, sterilní hotel, kde dávají bacha na ptákoviny a unikají jim podstatné věci. Nazdar, zaplať,zaplať,zaplať a vypadni a další prosím, je jejich mottem.
Ale ten večer si nenecháváme zkazit. Odšpuntováváme něco dobrého. Což je tedy v hotelu přísně zakázáno a je nám dobře. Vidíme světla Jericha a podle map i Olivetské hory v Jeruzalémě. No nekup to.
Po snídani mizíme. Na dotaz, zda se nám pobyt líbil, po pravdě odpovídám, že ne.
A frčíme za dalšími zážitky. Míjíme Herodův hrad Mukawir, kde si Salome po tanci vyžádala hlavu Jana Křtitele na stříbrném podnose. Pokračujeme přes místa, kde stála Sodoma a Gomorah a kde se neposlušná Lotova manželka proměnila v solný sloup a začínáme stoupat do hor ke hradu Kerak. Velkolepý křižácký hrad, odkud pořádal své neblaze proslule výpravy Renaud de Chatillon.
Cesta se krásně vine náhorní plošinou, kudy kráčeli z Egypta Mojžíšovi izraelité do země zaslíbené. Po chvíli dorazíme do obce Wádí Musa, která je známá svým vstupem do archeologického naleziště světového významu. Jeden z novodobých divů světa. Ano jsme v nabatejském městě Petra. Kromě jiného proslaveném Indiana Jonesem. Psaním o Petře by bylo nošením dříví do lese, bo všude na netu o tomto seženete informací habakuk. Je to tu velmi turistické. Nebo kdo navštíví Jordánsko, upaluje právě sem. No a klucí z toho mají spousty jodů, tak proč ne. Zastavíš se u krásného útvaru, kde stojí prťavý Nabatejec a dřív než stačíš stisknout spoušť, slyšíš: tip, tip, tip, Jooooo. Ale chápu to. Nechají se tu najít místa, kde to fakt dává. Kupodivu tu ani není moc turistů. (Byli jsme tu na chvíli sami), ale nečekejte zázraky. Nejexponovanější místo Jordánska. A tak to prostě je.
S úsměvem přejíždíme dál do Wádí Rum. Super místo, kde se natáčel i známý film Marťan. Tak ta krajina prostě vypadá. Záhy zjišťujeme, jak to mají místní klucí zmáknuté. To je ohromný kšeft. Krásná poušť se skálama, jako z filmu. No ale nemůžeš tam cizinče. Bo je to národní park. A tak přijímáme hru jak přijedeme, jsme zváni, pohoštěni a poté je nám sdělena cena. My odmítáme, vykrucujeme se, odcházíme. Ale nakonec přijímáme a jsme odvezeni do ráje.
V reálu to znamená, že si objednáte pobyt ve Wádí Rum. Načež je místo schváleno a máte sraz kdesi. Od té chvíle dostanete spoustu zpráv, jak se na vás těší a kde to je. Dojedete do naprosto nezajímavé vesnice, kde necháte auto. Strejda vás objímá, kamarád a tak..fotí se s Vámi. Prostě si užívá, že nevíte, jak to v té jejich kultuře chodí. Na chvíli ukáže manželku a děti. Je srdečný, pohostí, trocha jídla, fotku s vámi, vítej… Hele , nech tu auto a věci a vyraž s mým bratrem do pouště.
Jasně. Auto máme kryté, spoluúčast minimální, tak čau.
Přátelé, stálo to za to. Je potřeba se s řidičem domluvit hned, že nechcete jet po turistických cestách. On vás tam stejně vezme, protože není zbytí. Jedeme jeepem a všude pod skálou vidíme jedinečné tábory, kam jsou ti všichni hledající a krásní turisti uloženi. Super, Nedělal bych to jinak, byl-li by o to v Čechách zájem. Všude vyskládané pagody z šutrů, u kterých se turisté fotí. No tak nelením a umělecky vyvedu z takových krásných kamínků logo Tří sester. Pro neznalé kosočtverec s třemi čárkami. Jak jsme už sehraní, tak okamžitě děláme falešnou frontu. Fotíme se u toho, předháníme. Samozřejmě za chvíli je logo středem zájmu. Z davu zaslechneme moravštinu: „…a co je to zde vyskládané?“ Znale pokyvujeme a královsky se bavíme.
Propouštíme našeho průvodce dřív. Jsme ubytovaní první a mastíme na duny, kde bude za chvíli zapadat slunce. Bez bakšiše, bez ksichtů, bez nás. Prostě tak, jak každý večer.
S přáteli, i-d-e-a-l. Mám vás rád chlapi. (pozn. fakt nejsme buzny Ivanko. Naopak )
Zdrháme z originální show a po chvíli vytahuji z báglu trocha té whisky. Na otázku: „A nejsi ty dědečku čaroděj?“, odmítám odpovídat. Hlavně že nám chutná. Venku plápolají louče, na které chodíme močit a zjištujeme, že ten počet hvězd v této poušti se vůbec nemůže rovnat pohledu v poušti Erg Chebbi v Maroku. No“(
Ale je to fakt skvělý. Musíte s nima hrát tu jejich hru a bude fajn.
No a frčíme dál. Jelikož už máme dost cestování, dáme si na pár dnů oddech v obci Aquaba. Pro neznalé, je to u Rudého moře, naproti egyptské obci Taba, těsně u izraelského Eilatu.
A tak se ubytováváme v příjemné čtyřhvězdě, která má i vlastní pláž. No, žádná sláva. Hotel v pohodě, lidi výborní. Vše funguje. Aleeee. Je tu to takové nijaké. Trochu jsme poseděli a druhý den, už to bylo tak nějak barevnější a třetí den……no co vám budu vykládat. Je potřeba poznat místní lid a zvyklosti.
Moc neradi se loučíme a uháníme asi 400 km do hlavního města Ammanu. Odkud odlétáme. Co nás tu čeká? Leda prd.
Nicméně jsme objevili, že král Abduláh je náruživým sběratelem automobilů. Navštěvujeme tedy toto místo a jsme okouzleni množstvím exponátů, blízkých našim srdcím. Tolik BMW pohromadě jsem fakt neviděl „)
No a tak pomalu končíme. Trochu toho popíjení a klábosení na hotelu. Nakupování hodnotných darů a zhodnocení služby booking.com. kdy jsme museli doplatit městskou daň. Zavolání si Ubera, který nás v naprosté pohodě dopravil na letiště a hlavně včas.
Mě se to Jordánsko fakt docela líbilo. A to jsem celou cestu odřídil téměř sám. A potom Pája.
Fakt dobrý. Lidé jeďte J
Ke vstupu do Fotogalerie zkopírujte tento odkaz a vložte do prohlížeče:
