Tak to jsi ještě nebyl v Singapúru , říká kapitán Jack Sparrow. A my na to tak nějak slyšíme. Kapitán má pravdu chlapi. A slíbili jsme si to. Pravda, v opilecké pýše, ale i tak to platí.
Opět se začíná plánovat. Všimli jste si, že čím jsou lidé starší a je jich víc, tím hůř dávají dohromady společný termín.? Čím to je, čím to je?
No nic. Michael se omlouvá z fakt objektivních důvodů. Takhle dlouhá dovolená je nad jeho možnosti. Alebrž jsme se vloni všichni v Thajsku rozloučili. Snad Pán Bůh dá a opět se někde zase všichni na nějakém výletě sejdeme. Buďtě zdrávi Lenko, Keliši, Lípo a Michaeli. Bylo nám s vámi fajn, ale čas oponou trhnul….Jste plnoletí a tak dál už za svoje.
No co ale my stařešinové. Ono to zas není tak zlé chlapci. Pojedeme nebo zdechneme. Hleďme pozitivně před sebe. Jirka, Honza a mladá krev v podobě Ondry. Posledně jmenovaný neponechal nic náhodě a zatímco my líně obraceli masíčka na grilu, mžourali do slunce a připíjeli různým lidem na zdraví, on ne. Po celý rok tajně trénoval, ba i na spinning přes zimu chodil. Bylo to znát. Už jsem mu neujel. Byl tak aktivní, že se pozvolna ujala přezdívka Kohoutek. Znáte ten slastný pocit, když se ráno probudíte, a máte ještě chvíli, že vlastně spíte, ale už o tom víte . Prostě s námořnickou rozvahou dědy Lebedy. Ne tak však Kohoutek. Každé ráno, minimálně půl hodiny spouštěl svůj monolog. Tak chlapi, vstáváme, šup šup, stovka před náma, ty vole to je hezky, snídaně čeká, co je to támhle za holky, no to snad není možný, Jirko nechrápej, Honzo. No vydrželo mu to až do Singapůru. Si myslím, že i ve třiceti jsme si rádi zdřímli a ještě navíc po pár žejdlících piva. Kohoutek nikolivěk a už se těším , až se ožení a přivedou s Lenkou na svět vřískajícího potomka. Vrátíme mu to a dorůžova vyspaní zazvoníme ráno u jeho dveří a budeme se dožadovat ranní vyjížďky a on i s ratolestí přirozeně. Tohle jsem si představoval.
Nu, tedy dohodnuto, jedeme. A jak to dopadne, to se uvidí.
Chachachá to byla jízda.
Praha –Bangkok dáváme via Dubai s Emirates. (co myslíte, ukecal jsem chlapce do salonku? Odpovím si sám. Ukecal, ale už to v Praze není ono. Od té doby, co soudruzi od MC zjistili jak se jim salonek vyplácí a cpou karty komukoliv, je tam narváno. Personál nestíhá doplňovat. Nemají Krušovice. No… Ale když to máte zadarmo v ceně karty, nekupte to. I když tedy dřív byla zlatá karta větší vzácnost. Teď to má kde kdo. Alespoň nemusím plýtvat Priority Pass )
Přelet byl takový pohodový ve 380ce. Na vysomrovaných priority místech, trocha pokalení, že ani nevím, jestli jsme si dali s Ondrou šampíčko. Jo vlastně dali, abychom spláchli tu hořkost odbavení z letiště, kdy jedna hodná moje známá paninka z letiště, pro kterou a jejího přítele jsem toho taky docela dost udělal, nám slíbila krásné priority seaty na všechny segmenty. Prý domluveno se supervizorem Emirates. No koukali na nás jak na joudy z Řevničova. Nemáme pane, nevíme. Jste si jist? A tak jsem poděkoval a s odvahou nám vlastní, vysomrovali priority alespoň na jeden segment do Dubaje. Dál už jsme se „mačkali“ ve 380ce. Já už to tak mám, že lidem věřím, přijde mi to normální. Na druhou stranu ale podruhé nikdy stejnou chybu nedělám. Tato paninka u mě skončila. Chápu, že něco slíbím, snažím se a ono se to nepovede. Je to sice mrzuté, ale přiznám se, že to prostě neklaplo. Lidský faktor. Ale ujišťovat do poslední chvíle s vědomím, že to nejde, to už chce fakt náturu. No nic, kdo by si kazil den. Soukmenovci, věcí znalí, chápou, ale já jsem nasraný neb jsem se těšil, jaké jim zajistím pohodlíčko. Inu nás frajerů, co drží slovo a nemusí si ani podávat ruce, fakt už asi moc nebude. Řekl bych , že je nás málo. Ale…kdo by se tím zabýval. Frčíme dál….
V BKK na náš už čekal strejda, který nás odvezl na konec výpadovky z BKK. Protože tam jsme si už minule cyklistiku zkusili a se slovy klasika „a to se fakt nedá“, . A Khao san snad už po 14tý nemusíme
Spíme u krásného jezírka, z něhož si jen pamatuji, že mají dobrou snídani. A hned vyrážíme na trocha toho dobého jídla. Baba vaří a nám chutná. To pálí ufff. Inu první den.
Ty jo chlapi píšu tyto stránky až rok po akci, na vaši žádost. A holt doplním i další roky. Ale uvědomte si, že už to není ono. Trpím jako Hus. (promiň, Mistře Jane). Nebude to úplně autentické. Nicméně ta cesta byla skvělá….S Ondrovou pomocí smontováváme kola, opět umně zabalené od manželů Rezkových a vydáváme se vstříc neznámu, na pouť zvící více než 2300 km. A furt na jih.
První šlápnutí. Jsem zvědav a trochu se obávám, jestli bude znát to mé lenošení na elektrokole, které jsem si tedy velmi zamiloval. V terénu se s tou mašinkou vrátíte do doby před třiceti roky a dvaceti kily…. A první výstřel ze startovní pistole. Je znát prd. Trochu je potřeba máknout při rozjezdu, ale pak to točí jak za starých časů. Jak zpívá Martin Kraus z Krausberry : „za starejch časů, všem bylo po ránu líp“
S písní na rtu zdoláváme prvních 100 km. A tak si říkám, že bych to dojet mohl. Chlapci vypadají taky poměrně čile, tak proč ne.
Jak jsem už uvedl, píši vše po roce, takže už vím prd. Berte prosím vše jen jako takovou ukázku a přiblížení našeho výletu. Těžko z toho někdo bude moci čerpat nějaké konkrétní údaje pro svou možnou cestu. Protože se toho přihodilo spoustu. Potkali jsme nespočet lidí i cyklistů. Bílou holku z JAR , která vše prodala a objíždí na kole zeměkouli již po druhé (největší pakárnu měla s vízy do EU), dále pak němečka Horsta, který mazal proti nám z Jakarty a spoustu dalších milých lidí. Dokonce i místního blázna s mačetou, který na svém furtošlapu to vždycky rozpálil a pak dal nohy na řídítka a ďábelsky se smál, jak nás předjel. Tomuhle týpkovi jsme zdrhli v nestřeženém okamžiku přes anananasové plantáže. Uff. Ten koukal.
Jak mi Honzík dodá s GPS vytaženou trasu, tak jí sem vetknu. Ale jelikož je už rok po akci tak nevím, nevím.
Když píšu tyto řádky, tak mi vyvstávají další a další příhody. Jen to není tak nějak chronologicky učesané, ale o to větší pohoda.
Zkuste se zamyslet nad tím, s kým byste mohli vydržet být každý den. Od rána, do večera, celý den spolu. Furt. Večer jdeš spát, vidíš ho. Ráno vstáváš a je tam zas. Nepočítaje vlastní manželku, takových lidí moc není. S někým vydržíš se potkat a pokecat „někdy příště“, s někým můžeš jít na pivo. S dalším vydržíš den, s dalším týden. A co dál? Tam se to láme. V takhle intenzivním kontaktu se ty povahy prostě projeví. A jedinec potom čumí. Fakt těch lidí, kteří si sednou a jsou zároveň tolerantní, nesobečtí, se smyslem pro odpovědnost i chápou potřeby druhých, není zase tak moc. Jsem velmi vděčný a bylo mi ctí s takovými lidmi sdílet každodenně 5 týdnů mého života. Děkuji Pánové.
OČ bude chudší textová část, o to udělám bohatší fotografickou sekci. Abych alespoň přiblížil tu úžasnou atmosféru.
Soukmenovci ujeli 2365 km z Bangkoku do Singapuru. O sobě to říci nemohu. Neb mi začala cestou pobolívat záda a tak jsem se ve městě Surat thani rozhodl pro masáž. Holky přiběhly a šup šup na to. Bum bum mistr? Nikolivěk, jen sportovní, ať mě hezky rozhýbeš. Tak hýbala, hýbala a já jsem se cítil vcelku fajn. Vychechtaný jsem zašel ještě na pár žejdlíku a usnul spánkem spravedlivých. A tak se mi krásně spalo. Ráno už měl Honza hlad a tak nás přišel vyhodit z postelí. Jasánek pane. A po masáži vyskočím zčerstva. A v tu chvíli cítím nevýslovnou bolest v páteři. Vyhřezlá plotýnka, houser atak. Celý den chodím v uctivém předklonu. Prostě se nemůžu narovnat. A to si myslím, že charakterově na tom nejsem zase tak špatně.
Bardi, jeďte a nechte mi tu zemřít, jak kdybych měl vzteklinu. Ale jelikož máme plánovaný relax na ostrově Ko Lanta, kde Ondra ještě nebyl a musí tu atmosféru zažít. Chlapi, nechám se odvézt autem do přístavu na pevnině a pak lodí do Saladanu a i těch pár km na kole ostrovem zvládnu a počkám na vás v našem oblíbeném GH , který vypadá, že se tu natáčeli Piráti z Karibiku. Domluveno a rozdělujeme se.
Za nekřesťanský peníz odjíždím cca 200 km vozem ředitele hotelu, který se cestou o mně s manželkou fakt dobře stará. Dokonce mi i darovali lístky na trajekt. Je pravda, že jsem je musel navigovat mou gps neb znali okolí max 20 km od Surat thani.
Cestou ze Saladanu se mi na kole ty záda nějak rozhýbala. A ač jsem měl z toho hrůzu, zjišťuji, že je to lepší a lepší. Ubytuji se vedle, neb v GH není místo a společnost mi dělá jen Johnny Walker, zakoupený v 7/11, hvězdné nebe nad hlavou a potulná kočka. Jinak tu chcíp pes.
Ráno se přesouvám do našeho GH, kde se pořád něco děje a odpoledne vyjíždím naproti soukmenovcům, kteří překonali za dva dny 240km a to ještě jeli s bábou pro pivo.
Jak já je rád vidím, jak je mám rád. Normálně jsme se objali a dali po Changu. Oni ne že nezapomněli, že mám narozeniny. Dokonce mi i dárek přivezli. To už se oko orosí i takovému „tvrďákovi“, jako jsem já.
I když tedy jsem si všimnul, že se mi oko několikrát orosilo i u filmu. Naposledy Freddy Mercury . To bude tím úbytkem testosteronu po padesátce. Asi bych měl zapojit do jídelníčku nějaké ty byliny na prut a navýšit hladinu testosteronu. I když…. No to jsem se zas nějak rozkecal.
Báječný relax na ostrově Ko Lanta. Ale už je tu tak draho, jako v Evropě. Vzpomínáme, kdy jsme tu byli poprvé. Nádhera. Všechno zadarmo….pár korun. Ráj na zemi. No jo no, to už se nevrátí. Tak alespoň masáž na břehu moře. Ale musíš mi to dělat jemně holka, měl jsem housera . Nic jen se neboj strejdo, budeš běhat jak malý pidižvík. Tak jo. A nekecala. Odcházím napřímen a už mi to vydrželo nafurt.
Po pár dnech relaxu se loučíme s ostrovem a pokračujeme směrem na Trang a dále jižními provinciemi Thajska. Tvář obyvatel se pozvolna mění. Najednou se místo usměvavých thajců začínají objevovat thajci zamračení a vousatí. Ano je to tak. Vjíždíme do machomedánské části země. Občas teda je vidět týpka, že raději přišlápnu, ať jsme pryč. A to se vyhýbáme těm dvěma nejhorším provinciím Songkhla a Yala. Je to asi tím povětřím. Jednou za pár let sem vždycky vtrhne thajská armáda a udělá pořádek a je na chvíli klid. Do dalšího výbuchu. Zajímavé je, že v sousední Malajsii je naprostá pohoda, za úplně stejného náboženství. No vyznejte se v tom.
Zjišťují, že se tento rok stávám Pecháčkem výpravy. Začíná mi vrzat střed a to tak, že velmi. Po konzultaci s Honzou Rezkem v Čechách je to jasné. Vyměnit střed. Tak nacházíme první kolařství, kde vše rozeberou, namažou a jeď , barde. Díky a nazdar. Najednou zjišťujeme, že Ondra má prázdné přední kolo. To je klikař co? Přesně před opravnou. No protože jsem jeho pecháčkovství z minulé výpravy vzal totiž na sebe já. Doufám, že jen do Trangu. Docelá rád bych už zase Černého Petra někomu předal. (smí se to vůbec říkat? Prý v Holandsku už tradici Černého Petra zrušili. Svět se v prdel obrací) Chlapi ochotně zalepí a popřejou šťastnou cestu. Ale ouha. Za chvíli to vrže zas. S tímhle 1200 km nedám. A tak zase hledání a nacházení. Ahoj klucí, potřebuji vyměnit střed. A že jsem tak smělý, nemohli byste mi to udělat zrovna vy? A oni chvíli štrachají a nacházejí. Za pětibábu mistr? Ajajaj skuhrám, ale nejraději bych mu dal pusu. Tak za 400,-. OK jasně a už to tam dávej. Tři to dělali a za chvíli taková paráda. i nová SPD mi dali se slevou. Trochu tedy jeté, bo ty mé taky byli KO. Za bratru 700 českých na stole odjíždím, po nezbytném děkování, objímání, focení, s naprostým účkem nahoru a s vědomím, že mám pech vybrán. A bylo tomu tak. A hned se stávám leadrem pelotonu, jak to hezky jede a všechna síla jde do šlapání, nic nerhne. No za chvíli mi zase předjel Kohoutek, tak nic. Ale jede se neuvěřitelně lehce. Nic mi nebrzdí a i z kopce už nemusím šlapat.
Začíná poprchávat a tak jsa v dobré náladě, rozšafně chlapce zvu do čtyřhvězdy. Trochu toho luxusu užít. Kohoutek dneska zlobí. Krátká procházka městem, pouliční vývařovna, hotelový bazén, kvůli zdržování, nestihnut a posezení v hotelové restauraci. Objednávám tower píva neb jsem dnes fakt zdržoval. S towerem je nám přidělena i ženština, která neustále dolívá. Načepuješ si sklenici a upiješ. V tu chvíli ti je sklenice odebrána a dotočena. Co je tohle za podivný zvyk Vždyť to zteplá gazelo. Ale nedá si říct a nedá. Za chvílí ji vyhazujeme a čepujeme si sami dle středoevropských zvyklostí. Ale no tak nám teda přines ještě jednu věžičku, no. Kohoutek zmizí a hodinu telefonuje. Už jsme nějací nasáti a tak jdeme spát. Za chvílí rozjařený Kohoutek přemlouvá telefonem na last drink, Hraboši, dáme alespoň džbánek. No neukecal. Ale ráno už zase budil. Neuvěřitelné.
Ráno, inspirován cestopisem Miloše Formana „Drž se toho snu“, odcházím z hotelu první a pořizuji úžasné video, jak bardi vyjíždí z hlavní brány na kolech a olivrejovaný portýr jim drží dveře a místní high society uskakuje. No dobrý.
A pak se pomaloučku, polehoučku suneme k hraničním horám. Honza nadává, že to s Kohoutkem rozjedeme na 35km/h a jsme v prdeli. Jelikož ovládám již z mládí jízdu v háku, je to pro mě hrozně lákavé. Ale i se s Ondrou střídáme. Ne že ne.
Ááá Malajsie 10 km. Paráda. Najednou slejvák jak v tropech. To bude rychlý. Pár minut. Zašijeme se do železářství a čekáme. Půl hodiny, hodinu, začíná propouštět střecha, hodinu a půl a dost. Ty jo. No a stoupáme zase nahoru v hrozné vlhkosti až ke hranicím. Hladký přechod a Welcome to Malajsia. Mírný sjezd a znova do hor. Snad dvě hodiny štrapáce, že i místy slézám. Nahoře chichichi, checheche , fotečku pro rodiny, panoramata a sjezd jak kráva. Neskutečně to maže. Potřebujeme vyměnit peníze. Nic tu není, začíná se šeřit a pořád nic. Ubytování žádné v pohraničí, peníz nemáme. No to bude dobrodružné. Rozhodnuto. Dojedeme až do Alor Setar cca 70 km od hranic. No dojíždíme v hluboké tmě, i když jsme to ťavili jak blázni. To bylo něco. Vybíráme ringity na benzínce a už je to zase v pohodě. Našel jsem 4hvězdu neb máme 140 km v nohách. Ale Ondra šetří a tak jde obhlídnout 3hvězdu. Hoši to je špeluňka. I švába o velikosti 5 zahlédl. Vracíme se zpět, přihazujeme každý kilo v našich a spíme ve 4hvězdě. Večeře, sprchánek, žádný alkohol a zasloužený spánek…Trochu jsem tedy využil hotelovou donáškovou službu. No ten ginger beer byl nealko. Jak my to tu s tím pivem budeme dělat, to nevím.
No né že bysme byli až takoví alkáči, ale po výkonu bratru min. 100km a sprchánkovi, když se člověk uvelebí na proutěné židličce a začne čumět, dal by sobě přeci jenom trochu jinačí nápoj než fresh bannana shake. I když ani ten není špatný. Ale každý večer?
Nakonec zjišťujeme, že bratři číňani se s tím rozhodně nemažou a piva mají habakuk a všude. A tak je to s tím chlastem u těch machomedánů ve všech zemích. Sehnat se dá všechno a dokonce i v nehostinné poušti, kde by to člověk nečekal. Líná huba a důvěra v TV zprávy, holé neštěstí což?
A tak dál směřujeme báječnou Malajsií na jih. Těsně míjíme můj milovaný Kuala Lumpur, spíme v hotýlcích, potkáváme skvělé lidi a pereme ve veřejných prádelnách. Kdo by s sebou taky toho tolik tahal že, když za hoďku posezení u pračky máte vypráno a občas se i nějaká teta najde, která za mírný peníz vypere a ráno prádlo přinese.
Jednou jsme takhle ve městě Port Dickson taktéž hledali prádelnu. Naházíme to tam a co teď s načatým večerem. Chlapci se rozhodli navštívit místní nákupní centrum, kde je vše za 2 ringity (cca 12 Kč). Mě tato zábava nezaujala a tak jsem se rozhodl navštívit místní barber shop. OK domluveno. Hoši mě za chvíli vyzvednou. Úžasné představení. Do křesla mne usazuje sám majitel barberu. Namísto kalíšku whisky a doutníku (jak je zvykem v našich končinách), přichází s katalogem. Vyber si mistr, zvládám spoustu střihů, to budeš koukat a ukazuje fotky mladíků s bujnou kšticí, nagelovanou a krásně břitvou upravenou. Cháchá, děkuii pěkně zdvořilý muži, ale s tím co mi zůstalo na hlavě už nic nevykouzlíš, vezmi to stejně jak to mám. Jenom to zkrať. Po stranách vyhol a vzadu taktéž a nahoře zkrať. Ale jsem velmi pobaven a pomrkávám i na ostatní barbery, kteří se osmělují a přichází si sáhnout na můj vlasový porost, který Jaromír kdysi ohodnotil slovy:“ Ty vole Hraboši, ty vypadáš jak housátko“. No blonďák v těchle končinách….
Za chvíli hlahol z ulice. Ty vole, on se snad nechává i holit. Jenže oběma nákupčím to nedalo a tak už za chvíli sedí v křeslech a jsou jim vyholovány skráně a ukazovány katalogy. A zas tam sedím já jak trubka a hodinu na parádníky čekám neb jsem muž s brašnou. Na konci obřadu nás zaujal závěrečný rituál. Barber se k vám zezadu připlíží jak malajský tygr a začne vám dlaněmi bubnovat do zad. A tu, v nestřeženém okamžiku, vás uchopí za hlavu do chvatu odkoukaném řeckořímskými zápasníky a jak Gustav Frištenský trhne vaši hlavou nalevo a hned napravo. Překvapením jsem jen zalapal po dechu. Nějaké účinné chvaty ze sebeobrany mám v krvi, ale tohle bylo naprosto nečekané. Ten by asi čuměl, kdybych mu jí nakouřil. Naštěstí jsme se nestihli přepnout do bojového módu J. Ale najednou ta úleva. Hlava lehounká, šíje uvolněná. Energie lehce proudí po páteři – i-d-e-a-l. Platím, dýžka dávám (zlomek ceny v barberu u nás) a odcházíme za neustálých úklon a přání šťastné cesty. Vyzvednout již přesušené prádlo (v tropech nutnost) No a za to čekání musíme jít do baru, že jo?. A alespoň dva džbánky. Jo a před tím pálivou polívku. Nádherný kraj.
A už se nám to krátí. To je v ….. Sotva jsme se rozšlapali po 1700 km, už jen posledních 500 km do cíle.
A tak jedeme, převalujeme. Stovečka sem, stovečka tam. Palmy, koktejly, čajíčky a hlavně teplíčko na konci ledna.
Teď už pojedeme jen podle pobřeží.
Dojíždíme do posledního malajského města Johor Bahru. Tam si střihnu jeden malinký úžeh a na hotelu se potřebuji po ubytování malinko vyspat. Dvě hodiny pod peřinou a ono to půjde. Po probuzení, kdy na mne hodní kamarádi počkali, se odebíráme poveselit k místním číňanům. Trochu se zavodnit pivem Tyger a trochou té polévky. Odcházím za chvíli čerpat síly na lůžko. Přátelé se ještě druží s čiňany a pějí písně s kapelou. Udělal jsem dobře a ráno jsem téměř fit. Čeká nás posledních asi 35 km přes rušné třídy Johor Bahru, až na pobřeží, kde už vidíme pověstný most do Singapuru.
Máme spoustu času. A tak vyberu hotýlek. Ubytováváme se v 56 patře s bazénem. Čumíme na Singapůr, plaveme, relaxujeme. A bavíme se posíláním fotek zmrzlíkům do Čech. Zvu chlapce do místního baru na vynikajíci Hennessy XO a chválíme starého Maurice. Dobře to tenkrát vymyslel. Jenda sklenkou prohnal i dým. Barové zpěvačky se snaží , jak jen to jde, ale spíš ruší. A stejně tu jsme jen tři bílí. Tak tady máte holky nějaký ringity a už to dneska zabalte. Zpívate krásně ale my si chceme povídat. Co na tom, že už jsme spolu na cestě přes měsíc? To je neslýchané. Ráno se fotíme s recepčním, který naše kola zahalil sítí, aby nehyzdila atmosféru vyhledávaného hotelu a razíme konečně do toho Singapůru, kde vám můžou nařezat rákoskou za odhozenou žvýkačku.
Po chvíli nacházíme ten správný nájezd na most a frčíme ke hraničnímu přechodu. Jenže ouha. Soudruhům se nějak zasekl systém a končíme na konci fronty zvící cca kilometr. S nepatrnou drzostí a hezkým úsměvem předbíháme ty dobré muže na motorkách a děláme, že takhle je to správně a že jedeme ve správném pruhu. Máváme na ně a ukazujeme. Když už nás asi po sté vypičujou a dál to fakt nejde, předstírám slabost a lapám po dechu. V tu chvíli Honza vytahuje cigáro a s odzbrojujícím úsměvem si zapaluje. Malajci jsou uspokojení, že je taky nepředběhneme a tak dělají jakobynic.
Potkáváme pár sympatických Švédů, kteří to jedou po ose od nich ze Stockholmu. To je výkon, kam se na ně ….No je jim tak 25, ale je super, jak jsou zcestovalí. Hned odhadnou situaci, přilepí se na nás a dělají, že jsme výprava. Úsměv, pohoda, pokecání a hlavně no stress.
A už to frčí. Nezbytné informace a welcome to Singapore mistr.
Singapur prý budeš nenávidět nebo milovat. Zkraje teda trochu čučím, jak všichni chodí spořádaně, div se nevodí za ruce a dodržují pravidla. Jsa trochu rebel, mi to malinko nesedne. Ale po jednom dnu jsem z města nadšen. Super. Po trochu štrapácích čínskou čtvrtí se ubytováváme v hotelu Boss, s báječným výhledem na Marínu. A hned do ní večer taxíkem odfrčíme. Nádhera. Bohužel mi neprošlo ubytování v pětihvězdách Fullerton a Marina Bay Sands, což je škoda. Neb se jedná o nezapomenutelný zážitek. Po nás by tu bydleli nějací Trumpové, Kimové a dokonce i Bureš, který zdrhnul z Prahy, aby nemusel dávat Palachovi na hrob kytky, neb se bál opětovného vypískání. Ale prý zase sjednal přímou linku Praha-Bangkok. Cha cha cha. Tak to jsem zvědav na pouťového mluvku. Chuj s ním.
Obcházíme Marínu, fotíme se a nakonec skončíme v hospůdce kousíček od Fullertonu s luxusním výhledem na Marina Bay Sands, který má podobu lodě na třech sloupech a nekonečný bazén po obvodu. Tak se nám to přeci jenom povedlo. Trocha těch mořských potvor, pivo s toweru a mír v duši. Rekapitulujeme, vzpomínáme a je nám tak hezky. Ani se nechce domů na hotel. Jel bys bratře ještě dál. Až třeba do Jakarty? Jel. A v tu chvíli chápu ty úžasný lidi, kteří takto cestují. Nádhera. Noc plná hvězd, která se neopakuje.
Shánění krabic na kola, balení a odjezd na letiště přejdu pouhým konstatováním, že jsme to dali. I když sehnat krabice na kolo v Singapuru je vcelku ořech. Zadarmo? cha chá. Někde se s námi u vyhlášených světových značek ani nebavili. Jinde měli jen samé prcky. No sehnali, i když ne zadarmo.
Další problém s odvozem. Do taxíku se nevejdou. A tak vysíláme Honzu kolmo do hotelu, chytám dodávku, odjíždím s krabicemi, vracím se pro Ondru. Dáváme si jedničku na tržnici, což nelibě nese Honza v hotelu neb je též žízniv a příjezd a setkání v hotelu Boss. No nebylo to úplně jednoduchý.
Za chvíli máme zabaleno a tak předáme zabalená kola děžurnému a jdeme se trochu zkoulovat.
Další den jen počumování. Zakoupení jednolůžkového pokoje, kam se ale vlezeme v pohodě všichni neb má 2 postele, ale trochu vyčůraně ho platíme jako jednolůžák.(sorry) I když vlastně tu spát nebudeme, bo v půlnoci odjíždíme na letiště. Takže se zas tak moc nestalo. Střídáme se v odpočinku, balíme, koupeme v bazénu, mudrujeme. A v nočních hodinách opouštíme město na letiště Changi.
Šlo to hladce. Ani nemusím chlapce přemlouvat do SATS Premier Lounge . Hele, já mám ty salonky prostě rád. V Praze už je to ofuk, protože tam pustí každého. Ale ve světě je to pohoda. Poloprázdné salonky s občerstvením, sprchánkem a někdy i pohodlím. Tak proč sedět někde v hale, když můžu konzumovat v salonku. Majstrštyk byl loni, když jsme letěli s Honzou ze Srí Lanky v business class, se vším co k tomu patří. Tedy soukromý odvoz k letadlu, welcome dring champagne, co hrdlo ráčí a na přestupu luxusní salonky.
To se ty salonky a i ostatní služby po cestě prostě musí líbit. Co?
Zde se tedy chlapcům líbí velmi neb dokážeme zlikvidovat láhev dobrého ginu, Ondra whisky a spustu těch laskomin pozřít. Let bude krátký. A taky že jo. S nálepkou nerušit ani na jídlo , jsa nacpán z Changi, se probouzím hodinu před přistáním v Dubaji. Požádám letušku o trochu vody a jsem rád, že to tak uteklo. Hygienu dáváme až na letišti, kde už to úžasně žije. Máňo, máš ty pasy? Táto nikam už nechoď. Kdepak je Květa? Češi jsou národ cestovatelů. Těšíme se v únoru do Prahy.
Na závěr by to chtělo nějako to moudro.
Omezím se proto jen na suché konstatování. Mám vás rád přátelé. Bylo to skvělé a s vámi kamkoli.
Srdceryvně se loučíme. Kohoutek pojal úžasný nápad. Dát si z Dubaje alespoň trochu ginu. Promítáme si fotky na infotainmentu , hlučíme. No po třetí skleničce je i to přistání veselé.
Buďte zdrávi všichni, kdo to čtou.
Není to z mojí hlavy, kdy mi řekl jeden známý: Pojďme ty naše životy tak nějak žít ne?
Děkuji všem, že jsem mohl.
Fotogalerie: odkaz zkopírujte do prohlížeče
