ednou takhle do Šalandy zavítal, cestou z fitka, Pája. A hned po prvním kousku se směle otázal, zda bychom nejeli super trasu na kole přes Alpy k moři. Dřív, než jsme propukli v huronský smích, jsme se otázali, zda byl skutečně ve fitku a ne se Stevem na té silné IPĚ pod Vysokou bránou. No tak jsme se zasmáli, odkývali, takové to jasně, já tedy určitě, už se těším, ty jsi vůl…. a takové ty hospodské kecy, které jsme si každý čtvrtek obzvlášť oblíbili. A dál se věnovali konzumaci krušovického moku, se kterým si člověk koupí i rozum a je pak náramně chytrý a hned zná nejen řešení celosvětových palčivých problémů, ale hravě zvládá i otázky trenérské. Ten večer jsme tuším vyřešili otázku hladomoru v Čadu.
No jo, ale úředník je pečlivý. Cca za měsíc, opět na stejném místě, oznámil, že je zapotřebí koupit včasnou jízdenku a místenku pro kola neb cena bude již jen stoupat a místa pro kola mizet. Že to byla pravda, jsme se přesvědčili na zpáteční cestě ve městě Udine, kde nás přetlačili hbití důchodci a hrnuli se s kolama do vlaku. Vědomi si své situace, jsme zůstali klidní a s těmito zkušeným frontovými bojovníky se nepřetahovali. Po chvilce byli dědci vykázání a my jsme nastupovali středem. No zamávali jsme jim z vlaku. Ne, že ne.
Tolik malá vsuvka. Po Pájových slovech se rozhostilo divné ticho. Někdo odešel na záchod, někdo musel vyřídit naléhavý hovor a někdo dělal jakobynic a šel kouřit. No myslel jsem, že nás bude víc. Nakonec nás Míša veze na nádraží pouze tři. Jmenovitě Páju, mne a samozřejmě Honzu, který před chvílí přijel a zanechal vůz v okresním městečku.
Není mi moc do humoru. Táhne mi na 60, J, natrénováno nic moc a když tak na eletrokole. A teď musím vzít svého expedičního bika, obtěžkat jej brašnami a překonat dva hřebeny Alp, z toho i ten hlavní. Vysoké Taury. Volá Ondra, který s námi jel vloni tu Malajsii. Chlapi, vy jste se zbláznili ne? Dal jsem to do mapy a nastoupáte 5000 metrů na 450 kilometrech. Vloni jsme taky nastoupali 2900 m, ty vole. No jo, ale na 2300 kilometrech blbci. No tak vzhůru. Co se dá dělat. Jízdenky vracet nebudem ne? Ono to nějak dopadne. Jak říká s oblibou Honza :“ Ještě se nikdy nestalo, aby to nějak nedopadlo“ J Je z nás sice nejmladší, takový benjamínek výpravy (letos jsme oslavili jeho 50), ale tohle je životní moudrost.
Cesta vesele ubíhá a já samozřejmě zjišťuji, že jsem něco zapomněl. Co nemám, nepotřebuji, řídím se užitečnou poučkou. Jenže ouha. Toto je cyklistická helma. Další hodinu v Salzburgu trávíme navigací po cykloshopech, kde v jednom zakupuji sobě za nekřesťanský peníz helmu Specialized. No co : Safety first.
Salzburg – Golling an der Salzach 40 km
A pak šupky dupky za Salzburg asi 40 km do obce Golling an der Salzach, kde máme ubytování v Gesthausu Sankler. Baba neumí anglicky ani ň a mi tu němčinu taky pěkně lámeme. Nakonec nám sdělí kod a po zadání na nás vypadne klíč. Sprchánek, večeře ve městečku, trocha toho píva a spánek spravedlivých. Ráno snídaně a než zaplatíme, tak vše v poho. Jakmile baba přijme éčka, střelhbitě se mění v saň a křičí, že máme s těma kolama jít raus. a to tak, že rychle. Chvíli nechápeme tu proměnu a jsme stále slušní. Když nás přijde drze zkásnout o dvě piva, která jsem jí platil, tak už to nevydržím posílám jí do prdele, kundu a veškerá moje slušnost bere za své. I vulgární gesto přidávám. Celou roztržku uzavírám slovy Never more here, you old cunt. Jsem tak nasranej, že první kopec a to samotný Pass Lueg vyfrčím jak s motůrkem, až se nahoře divím, jak mi to pomohlo.
No a sjezd do dalšího údolí a dále podle řeky Salzach. To to jede a jak to fučí jej. Stavím, beru bundu a pokračuji dále. Jedeme kolem hradu Werfen a Honzovi začíná naskakovat němčina. Chvíli se zastavíme v Bischoshofenu, počumět na skokanské můstky, sundat bundy a oschnout. Tady už je zase červenec v plném proudu. Pokračujeme přes Sant Johann in Pongau až k Lendu, kde se cesta má lámat na jih a tunelem vhodným i pro cyklisty se máme dostat do údolí Bad Gasteinu, kde už jsou vidět Vysoké Taury. Přímo v kolmici na naší cestu. No potěš kotel. Maje GPS, neomylně vedu výpravu po cyklotrase. Jenže ouha. Zatímco silnice vede v podstatě po rovině (a nám by se prd stalo po ní jet 5 km), my rozhodně následujeme cyklotrasu Alpe Adria. No ty vole. My ztratili snad 200 m výšky, které musíme samozřejmě k té silnici a tunelu opět nastoupat. Takový kolmák jsem ještě neviděl. No tlačíme. Dlužno dodat, že poprvé a naposled. A po vydýchání a občerstvení juicem se noříme do tunelu. To je hukot. Jak se blíží auta, zacpávám si uši, to se nedá. Když nějaký dobrák zatroubí, je vyfuckován a je mu spíláno do bezohledných hovad. Je to síla. Ale ta odměna. Jsme v údolí. Nádhera. Ještě asi 20 kiláčků a ubytováváme se ve velmi příjemném horském hotýlku Berglift v obci Bad Hofgastein. Tady jsou skvělí lidé. Ochotní, vstřícní. Úžasní. A na takové jsme naráželi až do cíle. Baba z dnešního rána je zapomenuta a my jsme bohatší o zkušenost, že Gastehausu Sunkler v Gollingu se napříště vyhneme obloukem. Někdo tu cestu musí přeci prošlápnout, aby se znalostí věci mohl říct : „Tudy ne, přátelé“. Chuj s bábou.
Následují dvě pivíčka, večeře, zákuseček, kirsch a tak. Zjišťujeme, že jsme ujeli přes 90 km. V Alpách, na těžko, bez motůrku. No abychom to nepřeťápli.
Bad Hofgastein – Villach 101 km
A ráno zase dál. Od prvního metru stoupáme směr Vysoké Taury a čumíme na ty zasněžené třítisícovky kolem. No ty vole. Dorážíme do Bad Gasteinu. Lázeňského městečka s proslulým vodopádem. Fotíme, mudrujeme a stoupáme dál. Začíná občas poprchávat a teplo taky nic moc. Blížíme se ke zlatému hřebu dne a to je vláček, který pendluje 8 km tunelem až do korutanské obce Mallnitz. To je paráda takový vláček. Najedou auta, potom kola a frčíme. Vešli jsme se nádherně. Následuje brutální sjezd, který přechází do pozvolného a pár kilometrů si to hasíme k naprosté spokojenosti. Mysleli jsme že takhle pojedeme až do Spittalu, ale kdeže. Je to pěkná pilka. Nahoru dolů. Ne moc, ale je. trocha toho protivětru a šlapeme stejně jak sjednaní. pro změnu údolím řeky Drávy. No jo, jenže my musíme dojet až do Villachu, bo tam máme už zamluvený nocleh a hlavně máme spicha s kamarádem Zdendou, který dorazí hned po práci z Mnichova i se svým malým synkem Richardem, kterého hodlá dovézt až k moři do Itálie v přívěsném vozíku na kolo. To je dobrodruh co? Setkáváme se v jedné pizzerii na náměstí, kousek od bytu. Máme toho hodně co probrat, protože jsme se naposledy viděli na Honzové padesátce a před tím asi 10 let ne. Zdenda navíc přiváží množství mnichovských speciálů (a nejsou to mé oblíbené BMW) a zasvěceně o nich vypráví. Krásný večer. Posíláme Ondrovi fotky z Villachu. Říká, že jsme magoři a že je rád, že s námi nejel. No o tom autovláčku skrz hlavní hřeben Alp mu řekneme až později J
Vilach – Pontebba 60 km
Dneska má pršet. Postupně. Napřed v Pontebbě a potom ve Villachu. Zatím je tu krásný den a tak po snídani šampionů, kterou zajistil Zdenda z německých pochutin jsme připraveni vyrazit. Není to ale jen tak. Ten kanec toho přivezl jak pro regiment. Vajíčka, špek, bílý víno, lososa, mnichovské preclíky, jogurty, sýr, pršuto, šunku, okurky…..ˇFeldkurát Katz by čuměl, jak se nám tu hoduje…
No nejde to vyrazit hned. Tak využíváme tu možnost, že Zdenda musí ještě smontovat vozík a kolo a válíme se, hekaje v postelích.
Tak alou. Pomalu se rozšlapáváme a poděl další řeky Slizza začínáme stoupat do Itálie. Bude to ještě pěkná štreka do kopce. Naštěstí tempo je volnější, protože vozík z Richardem je fakt těžky a stavíme každou chvíli na kochačky a trochu té polévky, či piva. S tím se ale počítalo. Hlavní porci kiláků máme už za sebou. Pomalu dostoupáváme v naprosté pohodě do Itálie, počumíme na hranicích v hospodě, vydechneme v Tarvisiu a už se suneme do rozvodí v Camporosso. Tam se to bude lámat a pofrčíme z kopce. A tady nás vítají mraky a i trocha deště. Jedeme z kopce, ale fouká takový protivítr, že musíme dřít jak burlaci. Zastavíme na nádraží a že zkusíme kousek popojet vlakem. Ale kdeže, tady vlaky už pár let nestaví. Najednou mě chytne takový břichabol, že hbitě popobíhám opodál, někdo mi narychlo donáší navlhčené ubrousky a mě je najednou tak hezky. Proč o té vcelku intimní příhodě píšu? Protože to zdržení nás zachránilo. V dnešním cíli se čerti žení a my díky zdržení jsme krásně schovaní v tunelu a když vyjíždíme, svítí krásně sluníčko a jemně pofukuje větřík.
Každopádně zde najíždíme na cyklostezku, která je vybudována na tělese bývalé železnice. Takže nás čeká báječných asi 40km furt z jemného kopečka údolím nad řekou. Cyklistický ráj. Ubytováváme se v Pontebbě v hotýlku Albergo Pontafel. Dole je pizzerka, taliáni. Kecáme dáváme po vínu a nějakých šmakatýscích a dobrou vůli spolu máme. Dobrou
Pontebba – Udine 83km
Ráno jak vymalované. A tak objednávám u Tiziany v Udine bydlení a prostě tam musíme dojet. Byteček je to náramný. V historickém centru na náměstíčku. Už se těšíme, jak tam budeme zevlovat v hospůdce na náměstí a očumovat italky u chutného moku. No jo, ale ještě je před námi 80 kiláků. Tak šup šup. Musíme se dostat zpátky na tu bývalou železnici. A taky tam, po průjezdu městečkem a neuvěřitelných 20 schodech, dorážíme. Je vidět, že tam kdysi stávalo nádraží. A tak se dostáváme do cyklistického ráje. Rozšlapeš to a pak už jen fakt maličko převaluješ na těžký převod, kocháš se říčkou, údolím i alpskými kopečky, projíždíš tunely (tam se projevuje veliká kreativita v houkání a vůbec vyluzování různých zvuků. Např. se veje jako farář Otík ze Slunce seno…) Toto nadšení trvá celých 40km. Stavíme kdesi na obídek a za chvíli nás Alpy vyplivují do široké Pádské nížiny. Musíme chvíli zastavit, protože kolem nás se prožene nějaký místní Závod míru. A tak fandíme, jak na Giro de Italia.
Super stezka pokračuje. Vede nás stranou hlavní silnice po malebných italských vískách a městečkách. Když se ohlédneme, tak máme za sebou majestátné štíty Alp. Joo.
Za chvíli ale Zdendovi dochází síly. On ten Richard i s kočárkem přeci jen něco váží. Je znát každý kopeček. Nabízíme, že se prostřídáme a do Udine dojedeme. Jenže Němeček je starý bojovník. Má to v krvi. Ne, děkuji, jedeme chlapci. A tak, jelikož se už připozdívá a Tiziana začíná být mírně nervozní, rozdělujeme výpravu. Já s Pájou pojedeme napřed. Zajistíme ubytování, převezmeme klíče a chlapcům pošleme souřadnice, ve které hospodě nás najdou J. Tak jo. Frčíme fakt jak na tom Giru. Vůbec není znát, že mám na kole brašny. To je fofr. Po chvíli nalézáme, přebíráme klíče a jdem čekat do hospody. Na ulici, v historické části, paráda. Dopíjíme druhé, zasloužené a už jsou ti kanci tady. A tak sprchánek, a hajdy na večeři a trocha toho piva a vína a vůbec. Krásný den. Odměna za tu štrapáci v Alpách. Ráno už nás čeká jen asi 50 km k moři. Tak bukuju nějaké chatky na pláži za super cenu, ve VIP prostoru místní maríny neb si myslím, že tam nebudou žádné socky hulákat ožralé až do ráno.
Nakonec nás tam bylo pár a dělali nějvětší bordel my. Hlavně když jsme se učili němčinu s Alles Gute. S Davidem Vávrou a Milanem Štaindlerem.
Udine Grado 60 km
Krásné počasíčko. Tak po snídani, kdesi u Lidlu, vyjíždíme. Po chvíli trochu kveruluji, že po takové snídani na chodníku bychom si mohli dopřát trochu luxusu v podobě stolu, židle, ubrusu, příboru a skleničky. Jsem vyslyšen a tak v pravém poledni stavíme v nějakém městečku na občerstvení. No tam je mumraj. Taliánští dědkové se furt o něco hádají, skákají si do řeči a lijou do sebe víno. Tak je následujeme, ale zjišťujeme, že Adriano nemá jídlo. Ajajaj. Musíme dál.
Zatímco v Alpách byli všichni hodní a životosprávy dbalí neb se báli, že štreku neušlápnou, tady už morálka polevuje. Vpadáme do krásného historického městečka Palmanova. Nacházíme azyl v hospůdce na náměstí a už objednáváme a mudrujeme. No a v tomhle stylu dorážíme k moři, do obce Grado. Do toho kempu. Zjšťujeme, že pláž tu stojí za…..a koupáníchtiví musí popojet kousek dál na tu písčitou pláž. Nic ale nebrání nákupu zásob, laskomin a chlastu a jejich následné konzumaci. A v tom jsme fakt dobří. Sekundují Karl a Egon. Vychází měsíc v úplňku. To je romantika. A kempem se nese hláška :! Himmel hergot krucajselement. Kdo mi sežral tu jitrnici?!“ A přichází odpověď, že to byl určitě Krakonoš, jemnostpane. To už ale pro slzy smíchu nevidíme a za chvíli jdeme chrnět.
No a tak to pokračuje další dva dny zasloužené relaxace, hodování, mírného protahování a sladkého nicnedělání.
Poslední den si buknem nákladního taxíka, který nás i s koly hodí do Udine, kde se srdceryvně loučíme s němečky Zdendou a Richardem a necháváme se přes Vídeň unášet ku Praze.
Byl to parádní týden. Jsme velmi šťastní, že nás neovládla trudomyslnost a předposranost, šli do toho prsama , vítězství vstříc.
Cyklistice zdar
Fotogalerii objevíte zde zkopírujte tento odkaz a vložte do prohlížeče:.:
