Úvod
Co takhle do Maroka? A co tam? Podívat se na čerňochy. Tak to je pádný argument na který se nenechá říct ne. A tak koncem září vyrážíme na tři týdny do severní Afriky. Osvědčenou sestavu tedy Hraboš, Honza a Pája doplnil nový výborný parťák Jaroslav. Dlužno podotknout že zapadl celkem okamžitě a po několika minutách to vypadalo že už s námi procestoval půl světa.
Odlétáme z Mnichova a tak auto necháváme v obci Ismaning a na letiště jedeme S-bahnem. Jednička pšeničného a za chvíli odbavení a odlet samotný. Zážitky z výletu a trasa samotná jsou vypsány v následujících řádcích. Plán cesty se rodí až na palubě letadla, jak jinak.
Takže závěrem bych jen podotkl, že Maroko je naprosto pohodová, fungující země. S pohodovými lidmi. Když odečtu nahaněče v medinách tak jsme nepotkali ani jeden opruz. A i ti strejdové nebyli zase zdaleka tak vlezlí jako jejich soukmenovci v Egyptě či v Tunisu.
Když se k tomu s mírným odstupem vracím, tak musím konstatovat, že mi Maroko skutečně učarovalo. Oceán, vysoké hory, starobylá města a památky, nekonečná poušť. Dá se vybírat. Skoro bych si řekl že by nebylo špatné se tam vrátit a dát se oázami na jih. Inšalláh .
Takže můžu jen doporučit. Jen na koupání to nikde moc nebylo.
1. Mnichov, Lisabon, Marakeš
Let v pohodě. V Marakéši pakárna, déšť zima nevlídno, sychravo. Spánek v medině ve vyhlášeném hotelu Essouira. Nedělali machry ale záchody měli na chodbě . Zachránilo to procházka po největší náměstí co se jmenovalo něco jako náměstí usekaných hlav nebo tak nějak podobně a potom posezení v dekách pod střechou na terase u lahvinky Martellu v.s.o.p, kterou bylo nutno zakoupiti v obci Lisabon neb ti naši blbci kontrolovali na přechodech jestli se nic nevyváží v době prohibice. Nu dobrá tedy. Zařekl jsem se, že v této republice už nekoupím ani hlt chlastu s obsahem alkoholu vyšším než 20%.
2. Marakéš, Agadir
Na autobusáku jsme raději ukecali taxikáře a mazali do Agadiru 300km grand taxi za bratru 600 dirhamů neb se pán vracel jak jsme později zjistili do Agadiru a musel by to jet stejně a my mu alespoň zaplatili cestu. Našli dle průvodce hotel La petit suede s krásnou terasou a výborným čistým a prostorným pokojem pro čtyři a dokonce s teplou sprchou. Pivo u oceánu, žádní turisté, korzujeme po bulvárech a nasáváme místní povětří. Pohoda
3. Výlet do Taroundant
Ráno krásný den. Po opět stejné snídani na terásce hotelu, jsme se rozhodli odjet na výlet do města Taroundantu, proslulého natáčením mnoha filmů, na které si ale nikdo nemůže vzpomenout. Odehnali jsme několik vykuků a přistoupili jsme na nabídku místního kulhavého taxikáře, který nám udělal cenu a nabídl se jako průvodce městem. Vypadal jak Blekota a i tak řídil. Provedl nás po starém sultánském paláci ve hradbách, kde je teď hotel, dále po souku a i když jsme zdůraznili, že nechceme nic kupovat, tak i do obchodu se starožitnostmi. Tak strejdo stop. Dáme si rozchod a přijdeme za 2 hodiny. A tak korzujeme, nasáváme atmosféru, dáváme u mačkačů džus a pak už jen cesta zpět. V Agadiru skočíme na tajine, procházka k moři a trochu piva. Bůhví kdy si zase potom něco dáme. Chutná.
4. Agadir Essouira
Přesun busem z nového terminálu Sahara tours do starobylého města s tradičním přístavem a medinou. Necháme se odchytit nadháněčem který nabízí slušné apartmá s vodou a terasu na střeše za velmi příjemnou cenu a přímo v medině. Obsazujeme luxusní byteček i s obývákem balkonem a téměř výhledem na moře. To by ale v tom baráku před námi museli otevřít všechna okna. Tak to jdem okouknout co tam ti černoši nabízí a jak žijí. Dostáváme se do přístavu kde to žije. Odloví nás strejda u stánku č. 12 a tak si prohlížíme čerstvé rybky a havěť z moře právě vytažené. Už mi kapou sliny. Tak to usmlouváváme a dostaneme se na 250 pro všechny. Zkouším za 200. Jenže černoch nahradí velkou rybu tou maličkou a je to za 200 dhm. No je pohotový. Tak už to tam smaž. Opulentní hostina sestávající z množství ryb, chobotnic, rybiček a zeleniny s chlebem. Jak dojídáme, tak už nese další uff.
5. Essouira
Korzování, prohlídka přístavu, spíchnutí slušivých kožených bundiček které se budou jistě v horách hodit, usrkávání mátového čaje, který zde nazývají berber whisky. Zásadně ale se sugar outside neb když vám tam hodí 18 kostek, tak je to fakt mazec. Věřím že po tom cukrovém šoku se jim fakt ta hlava motá.
6. El Jaddida
Na autobusáku nám oznámili že bus je plný, Taxikáři chtěli moc a tak nás nakonec vzal načerno machomedán s ručníkem na hlavě. Zavezl nás do berberské vesnice tak jsme čekali co se bude dít. Jestli se objeví s kalašnikovem nebo alespoň se svazkem dynamitových patron. Chlapec vyšel převlečen do slušivých kalhotek a košilky vymydlen až oči přecházeli. Tak jedém. Po 270 km jsme tu. Odmítáme doporučovaný hotel ač má pivo a docházíme do mediny na hotel Suisse. No za ty prachy snad na jednu noc 200 dhm pro všechny tak jo. Večer po korzování medinou a občerstvením mátovým čajem celkem překvapil klidnou zahradou k posezení, kterou jsme využili k plánování věcí příštích.
7. El Jaddida – Rabat
Ráno jsme zašli pokorzovat do staré portugalské mediny, prohlédnout si obrovskou podzemní cisternu na pitnou vodu z počátku 16. století, na hradby a pak fofrem na vlak. Taxík ani náhodou všechny narvaný a tak se rozdělujeme a dojíždíme na Gare jen tak tak. Francouzsky mluvící černoch kluky nabral tvářil se že rozumí kam chtějí ale nakonec se ptal jestli si jedou zaplavat, tak nevím. Nakonec se shledáváme a jedeme do hlavního města Rabatu na vyhlídnutý hotel u nádraží. Nezbytné večerní korzování po medině kde je furt stejné zboží jako na pouti posezení na kafíčku a čumění, v čem se zdatně podobáme místňákům.
8. Rabat – Meknes
Lehký přesun vlakem do královského města Meknes. Jelikož mužem s brašnou se stává Pája, spíme v ucházejícím hotelu. Nezbytné ubytovací formality a otázky zvědavých černochů a už mažeme na prohlídku římských ruin města Volubilis. Toto město bylo nejjižnější provincií Říma, která zásobovala věčné město olivami, olejem a obrovským množstvím zvěře. Dělali to tak důkladně, že teď je tu vyprahlo, sucho a neštěkne tu ani pes, natož medvěd. Potkáváme autobus Čechů a trochu plkáme. Jejich bodrý průvodce nás zve na zítřek do Fesu na prohlídku mediny že prý mají zamluveného místního průvodce a budeme-li chtít, tak se k nim můžeme přidat. Prý za 500,- českých. Tak to je darda. Takový průvodce stojí totiž 300 czk na půl dne a to prosím nezáleží na velikosti skupiny. Prostou matematikou zjišťuji že tomu dobrému muži zbyde cca 15200 a to jen z jednoho výletu, který si ostatní neumí nebo bojí zorganizovat sami. No proč ne. Není to ale naše libůstka. Vracíme se a vrháme opět do mediny a na císařský palác. Všude lidí habakuk. Tak vyzkoušíme nějaké smažené taštičky a lisovanou šťávu z cukrové třtiny s limetkou, která nás totálně dostává.
9. Meknes – Fes
Přesun vlakem 40 min, hotel hned u nádraží. Prohlídka starého města mediny, slipy kalhotky jako všude, kvanta lidí, džus z cukrové třtiny. Procházka zpět nočním městem, večeře, čajík a počumění.
10. Fes
Přesun do Fesu. Právě v pátek je ve 13 hodin odpolední motlitba ve velké mešitě všude spoustu lidí život stojí, taxikáři se modlí. Ubytování ve ville nouvelle a šup do mediny. Unesco, neskutečná spleť uliček nahoru dolů není vidět kam jdem až nakonec vylézáme nějakou branou a jdeme ke zřícenině kde je nádherný výhed na medinu fakt super. Rozděujeme se a s Pájou jedeme taxíkem na hotel a Honza s Jardou to berou přes medinu pěšky. Ráno to samé. Jedeme na vyhlídku k pevnosti a kluci objevují v medině barvířský trh obchůdky, souky smrady, průvodce atd. S Pájou jdeme zjistit odkud a kdy odjíždějí autobusy na jih do hor a pak dáváme kuskus a čaj. Kde se vzala tu se vzala Zlatuška z Žen na cestách natáčí v medině a tak ji fotíme a pěšky mažeme na hotel, kde jsme objevili restauraci s pivem a tak dáváme dvojku místního a čekáme na kluky, kteří za chvíli doráží. Stáváme se svědky toho jak ti kluci marokánský řeší konflikty. Strejda otevře dveře auta o které se otře projíždějící taxikář a urve si zrcátko. Zastaví a tváří se drsně. Oba chvíli potmí, vymění si pár slov a pak onen taxikář dlouho mlčí a vypadá to že mu bouchnou saze. Toho si všímá ochranka z hospody kde konzumujeme, vydá se k taxikáři a říká buď rozumnej nebo dostaneš na držku. Snad se tolik nestalo. Nebo tak nějak. Taxikář pokrčí rameny a odjíždí. Uznale kýváme na ochranku a je vidět že má velkou radost jak to zvládnul. Mrká na nás nenápadně okem. Tak holt ještě jedničku a půjdeme. Večeře, kluci vypráví zážitky, počumění a spát neb ráno odjíždíme
11. Fes – Midelt
Autobusem do hor, čtyři hodiny stoupání . Malé městečke kde je cekem prd jen kolem hory vysokého atlasu 3600 m.n.m. Hotel Bougafor hned u nádraží , návštěva místního hammámu a prohlídka kasbachu nakup koberců a šátku a sjednávání výletu do pouště. Ráno máme jet busem do kousek dál a tam nás vyzvedne strejda a odveze na velbloudy, kde budeme pokračovat do pouště a potom spát oáze v pravém berberském stanu. Tak jsme zvědaví. Chvíli počumíme a půjdeme spát neb nás čeká zase ráno velký přesun přes sedlo Vysokého Atlasu a to hned hned od rána od osmi hodin. Zduř. Večeře, nezbytný mátový čaj, počumění s černochy na fotbalový zápas mezi Realem Madrid a Barcelonou. To jsou tedy fanoušci. Pochlastávají zelený čaj s mátou a fandí co jim plíce stačí.
12. Midelt – Merzougha – Erg Chebbi
V noci nemůžu pořádně spát. Na hotelu spí ještě nějací místňáci a ti pokecávají ještě v půl dvanácté. V noci se budím a ti magoři zase pouští vodu. No snad ani není možné. Budí mne Pája, který jim to jde zřejmě od plic vytmavit. Ale ouha zjišťuje že kluci arabský chrní jak o půlnoci a nám jen protéká záchod. Spravit to nejde a tak do rána nemůžu pořádně usnut. Ráno mi zase teče z nosu. To mám asi z toho horského hammámu. Kde bylo horko jak v tureckých lázních ale potom zas to horské povětří no. V nadmořské výšce jako na Sněžce se tomu asi ani nelze divit. Přidává se i Honza . Dojíždíme busem to Rissani, kde na nás čeká chlápek od Alího. Veze nás až do Merzoughy kde nás vyzvedne Alí a jedeme k němu domů. Teď se
ukazuje, že volba byla správná, protože jinak bysme tápali trochu déle.
Necháváme se ukecat na turistický výlet po poušti kde nám ukáže nejlepší výhledy berberskou vesnici, doly na nerosty, fosílie atd atd. Hned na hlavní best wiew se ukazují haranti s tretkami pro turisty a tak se to celé potvrzuje. Na poušť se ale vyjíždí až po páté hodině kvůli západu slunce v dunách, tak bysme se asi jen váleli na postelích v berberském domku. Nakonec to celkem šlo až teda na ty komerční sračky v podobě ukázky berberské muziky a pravé skutečné nomádské vesnice. Vsadím se že nomádi večer uklidili nedotkané koberce a šli se rozvalit do vesnice. Zábava byla že jsme zvedli vojenský vrtulník black hawk, který signalizoval že jsme nebezpečně blízko k Alžíru, se kterým má Maroko uzavřenou hranici. Cestou máme zase štěstí a dostáváme se k místním klukům kteří zrovna pějí písně a tančí a mydlí do bubnů a nějaké baskytary o třech strunách. Průvodce nás zkouší roztleskávat. Ty jo už fakt dost.
A tak hurá na velbloudy. Škoda že se tomuhle našinec bohužel dostane taky jen jako organizace pro turisty. Tak jsme alespoň doufali, že těch karavan nepůjde moc. Alespoň tedy jsme šli každý jinou cestou přes největší dunu světa Erg chebbi. Pánové kdo z vás to může říct? Západ slunce, velbloudi, jízda noční dunou kdy jsme viděli naprosté prdlajs a konečně kemp. Ubytování v berberských stanech opulentní večeře pár studených storků. Večer Alí ještě nechal 2 kolovat, aby se neřeklo že je škrt a posezení v dunách naprosto bez světelného smogu měst. To byste nevěřili co je vidět hvězd. Ráno jdu fotit východ slunce protože bratří ještě chrní. Ne ale tak ostatní správní turisté. Postávají na okolních dunách a čekají na tu velkolepou podívanou. Já to vyfotil jen proto, že se mně chtělo na záchod a ostatním ne. Pak tedy čuměli.
Cesta zpět na Kamilech sprcha a přesun do Todra Gorges.
13. Merzougha – Tinnerghir údolí Todra Gorges
Přesun děláme mezi městy postupně taxíkami, protože jsme v takových dírách, že autobus by jel až za pět hodin a tak co tam.
Našeho strejdu naboural na křižovatce policajt. Dělal jako by nic. Ruce si podali jenže s námi pak objel několik prodejen náhradních dílů a servisů než mu to spravili. Jelikož ale jsme byli nuceni zaplatit předem tak jsem ho mohl akorát zmrdat, jenže anglicky vůbec nerozuměl a tak za chvíli vyjíždíme. Jelikož mi teče z nosu jak z niagarských vodopádů, zůstávám na hotelu a hoši vyráži na výpravu do proslulého Todra gorges. Vrací se s očima navrch hlavy. Ty vole tos ještě neviděl, škoda že jsi nešel taková rokle. Vystoupali do 1600 m vylezli v soutěsce na nějaký šutr a tak valili oči na tu nádheru, že Jardovi vypadlo sklo z brýlí. Nelenil jsem a mezitím sehnal cigára pro chlapce, nějaké pivo které je ilegální a tak večer na terase trochu zavdáme do volátek. Ráno nás čeká kaňon Dádes.
14. Tinnerghir – Boumelle údolí Hádes
Ráno vyskakujeme dorůžova vyhajáni . Jarda opět přináší snídani šampionů a tak čumíme z terasy hotelu a cpeme do sebe veselou krávu, bagetu a pomerančový džus tak jako snad každý den. On ten jídelníček vůbec není zase až tak rozmanitý. Po čtrnácti dnech má člověk trochu hoňku aby ochutnal to co se mu zatím nepovedlo. Necháme se odchytit nahaněčem chvíli posmlouváme a za chvíli odjíždíme taxíkem za celkem rozumný peníz do růžového údolí řeky Dades. Taxikář rozumí jen francouzsky a tak mu říkáme stop někde v centru. Mužem s brašnou se dnešního dne stává Honza a tak je vcelku jasno, kde budeme spát. Velmi prostý hotel, který nedělá machry a stejně má hajzly na chodbě. O sprše nemluvě. A co myslíte? Je to tak. Hotel Bougafer s šesti pokojíky které tu ještě loni nebyly. Je zajímavé, jak se mi snižují nároky na kvalitu ubytování. Začínal jsem na čtyřhvězdě a nyní je jediná laťka, kterou ale už snížit nehodlám to aby nebyla na zdech plíseň , jako v hotelu Suisse. Ten měl sice patio a zahradu, ale nádavkem i plíseň. A to už fakt ne.
A tak lezeme do druhého patro po příkrých schodech a za chvílí zase sbíháme na oblíbený thé menté, jus d orange a trochu vody. Samozřejmě že jsme okamžitě cílem různých průvodců, nabízečů atrakcí a hulibrků, kteří by si rádi šáhli na naše dirhamy. Máme ale muže s brašnou. A rozkaz zněl jasně. Nebyl čas se ptát kdo je kdo. A tak se zpráva o naší přitomnosti ve městě
dostala až k Husajnovi, certifikovanému průvodci. Vzal do ruky igelitku a jakoby náhodou šel kolem a sedl si zrovna vedle ke stolu. Slovo dalo slovo. Všechno vám kluci ukáži a vy mi dáte 600 dhm co? Honza, dnešní den muž s brašnou odvětil , že za ty tři a půl hodiny treku dostane 250 a žádné řeč se nevede. Přicházíme na výhody nesmlouvavého muže s brašnou. Zde zvaném patron. Patron prostě víc nedá. Tak kluci vyráží a já, jelikož stále ještě trochu kuckám, smrkám a leje ze mne jako z pohana, se této zábavy zříkám a jdu se poohlédnout po nějakém dárku pro Jardu, neb ten má dneska narozeniny. Nekupuji nic. Mají tu samé ptákoviny a jediný smysluplný dar by snad mohla být nádoba na tajine, ale jak by to zase chudák táhl. Nepatříme k Danajům a tak mu asi jen pěkně popřejeme a sdělíme mu že ho máme fakt rádi.
Kluci se vracejí nějak brzo. Jelikož ukecali cenu, tak jim Husajn stáhl čas vycházky. Šli jste nějak moc rychle chlapi. Ostatní to jdou o hodnu dýl, usmývá se pod vousy a nenápadně se vytrácí. I tak to byla ale bomba a navštivíli místa, kam by se normálně nedostali. Za pětibábu pro tři kousky, no nekupte to.
Všechno nejlepší Jaroslave . Ať žije Jaroslav. A whisky je na stole. Ten dobrý muž ji vezl až s Fezu. Za chvíli ji trestáme na Jarouškovo zdraví a odcházíme sehnat pár piv která za chvíli přistávají v igelitce u našeho stolu. Machomedáni dělají jakobynic a zaplatíme až ráno. Honza má s sebou všechny fotky z výprav a tak čumíme, vzpomínáme a je nám fajn.
15. Ourzazat
Ráno jedeme busem do Ourzazatu. Tedy chtěli jsme. Čekáme půl hodky na autobusáku až dorazí strejda od grand taxi a že prý nás tam hodí za bratru 40 na osobu. Děláme ofuky, že za tu cenu fakt ne a že počkáme na bus který je mnohem komfortnější a levnější než tenhle starý mercedes ale je nám jasno že pojedeme. Marokánci jezdí v 6 a tak počítáme s tím, že pokud budeme chtít vyjet hned, tak doplatíme ještě ty 2 místa. Zajímalo by mně co by dělali, kdybychom fakt čekali až ty dva černoši příjdou a potom se tam nasoukali před nima. Jsem přesvědčován o tam že by se tam fakt nasoukali. No nebudeme to řešit, přidáme našich stopadesát a jedeme jako páni.
A jsme v Ourzazatu na stanovišti grand taxi. Mužem s brašnou se dnes stává Pája a tak se těším na luxusní ubytování s bazénem, wifi na dvoulužkovém pokoji s příslušenstvím. No bylo to tak. Za 250 dhm na noc za pokoj jsme odvezeni na poloprázdný hotel. Který splňuje mé výše uvedené vysněné parametry. Tak tady budeme asi dva dny což? A hned se nás chopí Alí. Chlapi já vás tu provedu a provezu za 900 to uvidíte jen se mnou. No tak asi takhle Dostaneš 500 a chceme to vidět. No je to obchodník a tak, bez toho, ale kdyžpřitlačíš tak dostaneš ještě tohle . Bavíme se velkolepě. Protože jsme osprchováni, popíjíme čajíček, rozbíjíme skleničku a za 600 vyrážíme kam chceme. Filmová studia. Tady se natáčelo spousta filmů. Především můj oblíbený Gladiátor, Honba za klenotem Nilu , Ben Hur, Kleopatra, atd atd. A to dopíšu až zítra. Protože jsem požil.
16. Ourzazat odpočinkový den
A že byl sakra potřeba, Jarda měl totiž už zase narozeniny a náš průvodce věděl kde co koupit. Tak jsme včera lehce popíjeli a když vše vypili tak sehnali i pivo v machomedánském hotelu. No prostě když se chce tak jde všechno. Opili jsme místního vlezdoprdelku a nějak jsme hlučeli neb nás přišel napomenout nějaký Holanďan který se tu pokoušel o výrobu dítěte. Stál u našeho stolu a vše vysvětloval, jenže si ho nikdo nevšímal. Dokonce byl odměněn za snahu dost neuctivým smíchem. Za chvíli nám to místnák vysvětlil a tak jsme se rozhodli že mu půjdeme fandit nebo pomoc. To zas nechtěl on. Byl nějakej divnej což? A tak jsme se rozhodli že vyhovíme personálu který byl fakt pohodový a šli jsme spát. Cestou ještě pan Korn upadl v koupelně a Jenda do bezvědomí na posteli.
Dnešní den věnujeme jen relaxu a čumění na hotelu.
17. Ourzzazat – Marakéš
Ráno brzy vstáváme a chytáme taxíka na nádraží. Růžovoučcí, plní síly se loučíme a opouštíme Ourzazat. Cesta vede přes hory a doly Vysokého Atlasu. Překonáváme sedlo ve výšce 2000m pod nejvyšší horou Maroka 3700m. To je vejha co? Fotíme, čumíme, úžasné rozhledy. A najednou Marakéš. Opět jak už staří mazáci docházíme do Radu Essauira jako první den a pak na něco k jídlu. Následuje okružní jízda kočárem jak velcí páni, popíjení mátového čaje, nacházení kešky, nakupování věcných darů a opět něco k jídlu nákup petky čerstvého pomerančového džusu u stánku 49. Čerňoch je z nás uplně hotovej neb schválně odmítáme ostatní mačkače a kdykoliv jdem kolem tak říkáme áááá stánek 49 to si musíme dát džus. Černoch děkuje, klaní se a mačká a mačká. Tak ještě na terasu riádu. Pokecat zhodnotit a tak.
Ráno nás čeká odjezd na letiště a potom Lisabon a za hodinu a půl Mnichov a domů.
18. Mnichov
Tady jsem původně chtěl vyprávění ukončit. Je ale dlužno dodat že došlo ještě k několika neočekávaným událostem. Na letiště jsme dojeli vcelku v poho, Nacheckovali nás až do Mnichova a když už jdeme vyčuraní a napapaní do gejtu tak zjistíme, že to má hodinu a deset minut zpoždění. To by nebyl až takový problém, kdybychom neměli v Lisabonu čas na přestup jen hodinu a čtyřicet. Tlačíme letadlo co to jde. Vyskakujeme v Lisboa, kde na nás čeká sympatická holčina. Hned nás rve do mikrobusu a už pádíme zadem šupitopresto k našemu odbavení. Vede nás nejrůznějšími zkratkami a tak tak chytáme ještě náš otevřeny gate. Jestli stihli takhle přeložit i naše bágly tak jsou fakt jedničky. Nestihli a tak si v Mnichově musíme domluvit že nám je pošlou do Prahy a přivezou, neb mi pokračujeme z mnichova autem. V kanceláři vše klaplo a tak se budeme těšit na zavolání.
Tá dy dá dy dá a to je vše přátelé. Zhubnul jsem tam 5 kilo a jdu honit fýzu na ty kola ze Saigonu do Bangkoku. Kterážto akce už je za rohem. Wallaykum Salam. Fotky přidám do fotogalerie cobydup.
