Když teď píši tento úvodník, zatímco bych měl dělat daňové přiznání, dochází mi že nám tam vlastně prd chybělo. Největším opruzem bylo jednání imigračních úředníků se šátky s pérem na hlavě v Dubaji, kteří se chovali notně povýšeně a Honzu dokonce podrobili osobní prohlídce (šel do naha) na drogy. A to prosím na sobě neměl své hippies batikované kalhoty. Jen mu snad bezelstně a slušně řekl: „ Peace and long live my brother.“ To jen tak naokraj. I takové příhody k cestování patří a Dubaj neleží v JV Asii. Tak co si kalit radost z cest.
Po loňském dlouhém a únavném letu s Egypt Air, nám letos spadly do klína báječné letenky s Emirates. Což je velmi luxusní společnost, která zrovna měla akci, tak jsme letěli za půlku obvyklých tax a konzumací na palubě ještě notně snižovali cenu letenky. Trasa: Mnichov-Dubai, tři hodiny času, Dubai-Kuala Lumpur a přes noc čas na zotavení. Ráno KUL-Manila a pak už jen místní přelety. Zpátky stejně tak. Jen jsme dali stopover v Dubaji na dva dny. No nic moc nápad. Dubaj je jedno velké zaprášené staveniště, kde jsou sice prachy vidět na každém rohu, ale jinak vůbec, vůbec nic. Nemá to atmosféru, dobré lidi atd. Samé uzavírky, shon, prach, pákistánci a jiní zahraniční dělníci.
Malajsie, kde jsme strávili pár dní a Filipíny samotné, to je už jiné kafe. Bylo by nošením dříví do lesa sdělovat, jak jsou pilipínci usměvaví, vstřícní, ochotní a nekonfliktní. No ale nedalo mi to. Projeli jsme docela velkou část Filipín, všude na chvíli zastavili, poveselili se, počuměli, nasáli atmosféru a mazali zase o kus dál. Podrobný popis cesty naleznete v deníku, který je letos dílem Ondrovým, s malým přispěním Honzy a Hraboše. Pozn. Ten předmět na fotce nahoře, na kterém letíme nad čokoládovými kopci na Boholu, je skutečně koště.
