Na jaře jsme se rozhodli přivézt pivo do sladké Provence a ochutnat jej se vším co k tomu patří. Všichni víme, že k tomu patří víno, rock ´n´roll a písně skupiny Brutus Rakovník. Brutusáky jsme nakonec nechali doma, zato ale přibalili několik kartonů krušovického mušketýra a dokonce i plzeňskou dvanáctku pro chlupaté jazýčky.
Odjezd proběhl v naprosté pohodě a jeli jsme v koloně. Až tedy na Luďu s Maruškou, kteří vyrazili o den dříve a Tomáše s Honzou, které to celé uzavírali o den později. Takže celou kolonu jsem tvořil já s Jaromírem a posádkou. No bylo nás celkem devět, tak to nebudu rozepisovat, však vy víte kdo.
Poděkování patří Marušce, jejíž znalost jazyka francouzského a umění kuchařského byly obrovským přínosem celé výpravě. (Přijmi prosím hlubokou poklonu za to, žes to s námi vydržela s úsměvem) Taktéž přítomnost předsedy spřáteleného klubu cestovatelů slečny Veroniky byla velkým obohacením výpravy, zejména v oblasti jazykové, organizační, navigační a v neposlední řadě společenské.
Do Provence, městečka Apt, poblíž Avignonu, jsme dorazili po 15 hodinách jízdy a za hustého deště. Ubytovali se a zvesela konzumovali, nasávali atmosféru a plánovali vyjížďky na kolech. Únava byla na nás celkem znát a tak jsme ani dlouho nepařili. Někteří se i špatně vyrovnávali s novým prostředím a přechodnou ztrátou svých bližních a rodin. Ba co víc, začala je nepříjemně tížit samota. Ráno bylo vše v poho. Sluníčko, azuro a hlomoz na schodech. Přijeli Honza s Tomášem. Ti kanci to zvládli za 12 hodin. Posnídali jsme a hurá na kola.
Následoval naprosto pohodový týdenní mejdan s denními tůrami na kolech, abychom večer měli zase chuť. Co vám budu nalhávat, moc jsme toho nenajezdili. Tak cca 40 km denně, ale on nás už náš děda nabádal abychom jezdili na pohodu a nepřepínali se. Moudrost stařešinů byla vyslyšena.
Navštivili jsme pohoří Luberon, malebné vesničky Rousillion a Saint Martin. Rozbořený zámek markýze de Sade v Lacoste. Za pomoci automobilů pak kaňon Verdon a nejkrásnější pláž poblíž Montpellier v Languedocu. Perlou byl Pájův výstup na větrnou horu Mont Ventoux, kde jsme byli odměněni krásným výhledy až na Mt. Blanc.
Uteklo to jako voda. Od podmračených majitelů jsme obdrželi zpět kauci a s úsměvem se vydali zpět do Čech. Ne ale tak zhurta. Cestu jsme lišácky rozdělili na dva dny a jeli přes Švýcarsko k Bodamskému jezeru, kde i nocovali. Na třetí pokus předseda získal pro výpravu skvělé ubytování v penzionu na břehu jezera a byl odměněn několika Paulanery a vurstsalatem. Jak jsme byli v ráži tak praskli i dvě šampíčka, která Jaromír za jízdy svědomitě chladil. Když jsme dopili, kdosi vyhlásil válku mušketýrům. Určitě ještě dnes se rozléhají při ranním rozbřesku nad Rýnem bohatýrské věty: „Já tě rozsekám a ještě tě propíchnu., Sedni si a pij“. Padli do poslední plechovky. Čest a sláva poraženým. Mít nás tu Mistr Jan, určitě ho dovezeme zpět na Krakovec. Radost až do rána. Po probuzení následovala romantická snídaně na břehu jezera a poté prohlídka Boden See, závody parních člunů, focení, čumění a odjezd zpět do milované vlasti, neboť obava z návratu německých dětiček do domovů byla značná. Za několik hodin nakoukáváme do Rozvadova, Plzně a okresního městečka uprostřed křivoklátských lesů.
Akce byla vyhodnocena jako nadmíru zdařilá a opakováníhodná. V tuto dobu již předseda našeho spřáteleného sdružení vymýšlí další zdařilou akci, na kterou nás jejich klub na oplátku pozve. Nechte se překvapit a hlavně neseďte doma. Všude dobře, tak co tady. Závěrem jen snad se slovy výše uvedeného klasika. Až půjdete domů z taneční zábavy, tak buďte lidi a hlavně nebuďte lidi ou jé.
